/* převzato z blogu Běžícího Tučňáka */
Strávil jsem prodloužený víkend na Vysočině. Již sobotní klima a můj plán napovídal, že nastanou běžecké orgie. Počasí bylo takové, že snad začnu mít zimu rád. Přijatelný mráz, sluníčko, modrá obloha, proplužené cesty s jemným popraškem čerstvého sněhu. Jedinou, ne nepodstatnou vadou byl následek pátečního pádu. Zatímco ruka byla v pohodě, bolela žebra. A to při každém nadechnutí. I tak jsem byl rozhodnut vyběhnout. Buď to rozdýchám, nebo ne.
Sobota začala lehkou osmičkou. Trasa, přestože krátká mi dala zabrat. Jeden km dokopec, žebra se roztáhla do pracovní polohy a dále nebolela J, rovinka, 2 km zkopec a zpátky (přesně 7,8 za 42:10). Byla to však jen malá rozcvička před mou letošní první třicítkou.
Pro nedělní běžeckou partii jsem zvolil trasu tam a zpátky. Přesněji přes les směr Kamenice nad Lipou. Má to svou výhodu – nelze vzdát. Nelze ubrat kolečko, což osamělého běžce leckdy svádí, ani trať nejde zkrátit. Na plánu bylo, že poběžím 1,5 hodiny a tam, kam doběhnu, se otočím, a poběžím zpět. Jednoduché, ale účelné.
Vybíhám přesně v poledne. Sluníčko a blankytně modrá obloha mě nutí přivírat oči. První km za sebou, žebra na provozní velikosti, vše jak má být. Zkouším protáhnutou odbočku do lesa, ale bohužel končí u hromady hnoje. Vracím se na silnici a po čerstvém poprašku zdolávám dalších cca 6 km se 100 m převýšením. Za 40 minut běhu mě minula pouze 2 auta.
Druhá možnost odbočit do lesa byla příznivější. Upravená cesta, se stopou od auta, mě nalákala do přítmí smrčiny. Byla to dobrá cesta pro všechny. Pro pěší, běžce i běžkaře.
Kóta 700 m/m na dohled. Čas 0:50 a přišla první krize. Naštěstí cesta hned začíná klesat o 100 výškových metrů na délce asi 2,5 km, tak krize rychle pominula. Otázka, která mě napadla, jak mi na tomto úseku bude, až půjdu zpátky. Jak se ukázalo později – velmi patřičná otázka.
Před posledním stoupáním jsem se potěšil přírodní památkou Huťský potok. Ve sněhové peřině zakrývající koryto uvězněné v ledu jsem tiše pozoroval stopy lesních obyvatelů. V takových chvílích mám rád zimu.
Ale bylo nutné přestat s kocháním a nabrat sílu na poslední kopec. Blížil se čas 1:34, který jsem si stanovil pro otočku. K té došlo kousek za Novou vsí asi 2 km před Kamenicí. Zde jsem „pojedl“ vyzkoušené Enduro, vyprázdnil další lahvičku s vodou, a vyrazil zpět.
Čas 1:50 znamenal pro mě nástup druhé krize. Byla daleko horší, neboť přišla na nejméně vhodném místě. Na začátku stoupání na kótu 700 z druhé strany. Přede mnou bylo 100 výškových metrů s vytuhlým tělem.
Jsem rád, že jsem na tomto místě nezastavil. Stanovil jsem si předem zastávky po 30 minutách, tak tělo nemělo nárok. Muselo se ještě 10 minut trápit, než dostalo zaslouženou dávku vody a zbytek Endura. Nakopnutí se však nedostavilo, proto bylo zdolání kóty dost náročné. Posledních 100 m už jsem šel.
Další 3 km byl odpočinek z kopce. Před posledním stoupáním (2:35) jsem váhal, zda požít další Enduro. Odolal jsem a tak jsem na 2 km kopci dělal indiána.
Závěrečné stovky metrů se odvíjely v duchu velkého závodu. Doběhnu do 3 hodin ? Na check pointu jsem ztrácel 26 vteřin. Od kravína kříží cestu neukázněný divák. Ztrácím drahocenné 3 vteřiny. Cedule obce, zbývají dvě minuty do limitu. Čelo pole finišuje do cíle. Čas 2:59:00 cíl – kaplička na dohled, 2:59:39 cíl stále na dohled. 3:00:08 CÍL
Ale abych byl k sobě upřímný. Při zastávkách jsem stopky zastavoval, takže těch 29,5 km bylo asi za 3:10.
Běžecké čtyřdenní orgie byly zakončeny výklusem tempem šneka 9 km za 49:10. Za čtyři dny 58 km. Mám zimu rád.
Žádné komentáře:
Okomentovat