Prostě běhám

Další úspěšný, co běhání se týče, týden za mnou, a mě po dnešním volném běhu přepadají filozofické úvahy.
Nebojte se, nebudu vás trápit úvahami proč běhám a jak je to krásný. Na toto téma bylo již mnohé řečeno, a lze to i vyčíst z některých mých příspěvků tady nebo na fóru. Napadá mě poslední dobou něco jiného. Jak je úžasné, že vůbec můžu běhat. Mám vše, co člověk může jen mít. Zrak, zdravé tělo, všechny končetiny. To co nám připadá samozřejmé, řadě lidí chybí. Na to si vzpomenu vždy, když mi hlavou proudí nějaké nesmysly. Mnoho lidí také nemůže běhat ne proto, že by byli chromí, ale proto, že se jim jejich síly stačí sotva na jejich obživu. Nemůžu samozřejmě zapomenout také na ty, kteří poznali krásu větru ve vlasech, ale dočasné potíže jim běhání znemožnily.
Ohromně si vážím toho, že můžu běhat. Má víra v „něco“ nad námi je stejná, jakou zastává Miloš Š. nebo Jirka K. Já to nazývám vírou v zákon zachování energie. Jednoduchý fyzikální zákon, o kterém nás ve škole učili, že platí za všech okolností. Já tomu věřím úplně. Žádná energie se nemůže ztratit, jen se přemění do jiné formy. A ani u lidské energie to nemůže být jinak …
Chtěl bych poděkovat za to, že můžu běhat. Nedokážu nazvat to, čemu či komu mám poděkovat, protože to přesahuje hranice mého chápání. Tak jen prostě: DĚKUJU. A všem ostatním, kteří nemohou, se budu snažit předat alespoň zlomek z pocitů, které mě při běhání provázejí. Snad jim pomohou zmírnit jejich bolest a utrpení.

Nakonec smutná zpráva pro ty, co očekávali reportáž z výletu. Žádná není. Trávím již třetí víkend v Praze a bude tomu tak ještě dva následující. Příští neděli si jen odskočím do Domažlic, na opěvovaný mezinárodní ½ maratón.
Dnes jsem se cestou do práce trochu zaběhl, a objevil další civilizací zapomenutý úsek mezi Vysočany a Hrdlořezy. Běhat se dá téměř všude: