Praštěnej nebo šílenej? Zřejmě obojí …

Otvírám oči přesně v okamžiku, kdy se lehký spánek začíná měnit v hluboký. Je 3:33. Z postele mě vyhání večerní káva, kterou jsem si záměrně naordinoval. Ten čas pro začátek přípravy na ranní běh není až tak zvláštní, kdybych ovšem neuléhal ve dvě ráno.

S blížícím se termínem nočního ultra běhu mě stále více a více to noční běhání láká. Třetí hodinu už může za ráno považovat jen praštěnej člověk jako jsem já. Provádím rychlou přípravu a řeším hlavně pití. Cítím, že dvě hodiny běhu ráno bez vody nevydržím. Ledvinku zavrhuji, neboť mi její zip lehce zevnitř rozedřel mou krásnou žlutou bundu. Zkouším vložit do kapsy na zádech půllitrovou láhev. Pasuje přesně. Sice mi bude šplouchat, ale má mi šplouchat na zádech nebo v hlavě – to už vyjde nastejno.

Zkouším venkovní teplotu. Nejdříve vystrčím dva prsty, pak šest a nakonec všech dvaadvacet. Teplo, větrno, svěže. Výborně. Moira zůstává ve skříni.

Ve 3:58 konečně stojím před domem. Kupodivu velmi svěží. První dva kilometry utíkají za necelých jedenáct minut a sám sebe se ptám, jak je to možné. Asi jsem nabuzen endorfiny. Můj přítel měsíc, kterému jsem večer děkoval, že mi posvítí na cestu, šel asi spát. Naštěstí záblesky sem tam vyskytujících se pouličních lamp mi ukazují kde je cesta a kde křoví.

Vybírám si cesty které znám. Docela zajímavé pocity zažívám u vodáckého kanálu v Tróji. První co mě napadne: škoda, že nemám plavky. Když ale běžím proti proudu cítím velkou sílu vody kterou musím překonávat až je to nepříjemné. Po obrátce u mostu Barikádníků běží zase voda se mnou. Velmi zvláštní.

Skočím se ještě proběhnout k útulku a vracím se zpět. Dobíhám na minutu přesně za dvě hodiny zpět. Budím synka, že půjdeme na plavání, ale ten je totálně tuhý. Pěkně ho ta dnešní noc zmohla.

Tak co přidáte se ještě někdo 24.11.? Už běžíme dva..