Rozcvička

Kdesi jsem četl, že uběhnout maratón je pro ultraběžce jen takovou rozcvičkou. A právě takovou neplánovanou rozcvičkou se stal můj sobotní běh. Vůně ultra je omamná...

Hodinu po čase oběda koukám do mapy kam vyrazím. Hledám něco tak na tři hodiny. Okruh Mnich-Včelnička čítající necelých 30 km jsem běžel posledně. Prstem objíždím okruh vedoucí na západ: Mnich-Deštné-Mlýny. Říkám si, že toto kolečko bude jen o kousek kratší.

Nestihl jsem si v Praze koupit osvědčené Corny ani jinou známou tyčinku, proto beru zavděk Krusli a Delise zakoupené v místním krámku. Čtyři 0,2 lt lahvičky s vodou by měly stačit. Oděv je klasika. Spodek legíny Tchibo, vršek Moira a žlutá bunda illumiNITE (brzy si přečtete recenzi).

Třemi vztyčenými prsty ukazuji rodince, jak dlouho bude můj výlet trvat.
První část cesty na Mnich znám. Zjišťuji, že nemusím objevovat stále nové a nové cesty. Na té co znám mě okouzlí nejen hra barev, ale pokaždé objevím nějaký detail, který upoutá mou pozornost. Vždy se těším, až se za zatáčkou vyloupne nádraží a za vrcholkem spatřím věž kostelíka.

Běží se skvěle. Záměrně se brzdím, neboť nějak tuším, že mě čeká pěkných pár kilometrů.
Po 12 km ve vísce Nový Mnich opouštím žlutou značku i známou cestu. K mému překvapení není na ukazateli uveden další záchytný bod - Deštné.
Zdá se, že můj prstem obkroužený okruh v mapě a odhad vzdálenosti nebyl tak úplně přesný. Vydávám se po modré vstříc novým zážitkům.
K mým uším doléhá vzdálená střelba. No nazdar hon. Snad nechytnu pár broků do zadku. Jako laň snad nevypadám a ani tak neběhám. Spíš jako kanec, takový pomalejší, ale vytrvalý kus.

Dobíhám k dalšímu rozcestí a zjišťuji, že v Deštné budu mít už 18,5 km. Soukám do sebe první tyčinku Krusli a není nic moc. Nechutná mi a ani nemá nějaký výrazný povzbuzující efekt.
Cesta teď vede podél potoka po vyasfaltované stezce. Míjím lidičky na procházce s prckem, který sotva chodí. Jeho mamča mu říká: "podívej Lucinko, pan běží". Holčička je naprosto fascinována. Jde mi naproti a upřeně na mě hledí. Všichni se usmíváme a já cítím, že jsem jen tím že běžím, přinesl tomu malému tvorečkovi radost. Takový impuls vydá za sto tyčinek.

Sílu mi trochu ubírá pohled na kilometrovník v Deštné. Dalši bod - Mlýny je vzdálen 10 km. Dle hrubého odhadu odtamtud to bude dalších 10 do cíle. Deštné si mi ale jinak moc líbí. Městečko se dvěma kostelíky a supermarketem Coop má pěkné náměstí. Ještě pár milionů do úprav a může se stát turisticky atraktivním místem.

V Deštné se mění má barva z modré na červenou. Tedy ne mého obličeje ale mé stezky. Městečko opouštím po silnici směrem na sever. Za městem ukazuje červená do polí. Vydávám se tedy v naznačeném směru. Na vrcholku uprostřed pole se cesta stáčí vpravo. Nevypadá jako by tu byla léta, ale jiná tu není. Za deset minut dobíhám ke statku. Značka nikde. Bežím ještě kousek dál a hle, značka je tu. Párkrát si protírám oči, kontroluji barvy trávy, střech a asfaltu. Oči mám zdá se v pořádku, značka skutečně není červená.

Rozhlížím se a docházi mi, ze jsem v bludném kruhu. Jsem opět před Deštným na místě kde jsem byl před půl hodinou. Co teď?
Mám dvě možnosti. Dát se po cestě vpravo po které jsem chtěl jít. Znovu do Deštné a pak se pokusit opět netrefit bludný kruh. Čekal by mě minimálně maraton. Druhá varianta je také dlouhá ale jistější; běžet vlevo zpět po trase po které jsem sem přiběhl. Dnes volím levou. Veřím, že jednou budu mít tolik sil a dám se tam, kam mě táhne srdce; vpravo.

Mířím tedy zpět a vychutnávám si pohled z opačné strany. Na louce ve stráni si pamatuji, že jsem přeskakoval strouhu. Z této strany není značka vidět. Okamžitě se mi vybaví představa běhu s Milošem. To bychom doběhli do Jindřichova Hradce.

Cestou po neznačené pěšině pátrám, kde může jen značení být. Možná v houští vzdáleném asi 300 metrů. A skutečně. Na mladém stromku je namalované. Ještě tak dva tři roky, stromek povyroste a značka bude vidět i zespoda od odbočky.

V nohách mám 28 km a slábnu. Váhám s vybalením Delisy, ale mám ještě dost vody na zapití, proto to risknu. V klidu za chůze pojím a popiju. Po deseti minutách se síly vracejí a tělo běží jako stroj. Nádhera. Soumrak již padá k zemi, to mě nutí si běh ještě malinko prodloužit. Posledním kouskem lesa probíhám už za tmy po místní asfaltce.

Napočítal jsem 39 km v čase 3:53. Jsem unaven, spokojen a natěšen na UNL za 14 dní. Btw: máme ještě jedno místo.