Ultra Nacht Lauf II.

Další z účastníků to nevydržel a sepsal své zážitky. Tentokrát Jirka:

Tak i já se připojím ke svým kolegům a popíšu své zážitky z běhu. Začátek už uvedl Witty a tak jej nebudu opakovat. Po startu nočního běhu vesele probíháme klidným tempem Milíčovským lesem a zjišťujeme, že čelovky krásně svítí a všichni jsme bezvadně vidět. V tuto chvíli se držíme pospolu. Po vyběhnutí z lesa se kocháme noční osvětlenou Prahou. Zejména Papaaya se toho pohledu nemůže nabažit a nechá si udělat výklad, kde je jaká čtvrť.

Přes Křeslice již míříme ven z Prahy. Na kruhovém objezdu v Křeslicích stojí Tučňák a kontroluje jak nám to jde. Tempo je pomalé a v podstatě nezbývá, než si běh užívat a povídat si se spoluběžci. V Pitkovicích míjíme hospodu, na které je uvedena otevírací doba do 07.00. Říkáme si, že ráno můžeme zajít na něco dobrého.

Krátce na to míjíme ceduli s označením konce hl.m. Prahy. V této chvíli právě dochází k rozložení sil, tzn. vytváříme dvojici s Papaayou a Radka běží s Wittym. A co víc, Radka s Wittym se nám začínají vzdalovat. Když probíháme Čestlice, tak už mají celkem slušný náskok.

Běžíme cca. 50 minut, nacházíme se ve tmě někde mezi dvěmi vesnicemi a ze tmy se proti nám vynoří muž. Ptá se nás, zda něco jede do Prahy. S Papaayou mu říkáme, že to nevíme, ale když poběží svým směrem je do hodiny u metra na Hájích. Docela nás to pobavilo. Jeho ne.

V obci Kuří na nás čeká Tučňák. Když dobíháme k autu, Radka z Wittym se už vzdalují. Plný dojmů z přehlídky bojových sportů Budo Show 2006, na které jsem byl odpoledne před začátkem běhu, přibíhám k Tučňákovi ve stylu Rockyho, poskakuji kolem a naznačuji údery rukou. Objednávám si u T. iontový nápoj na příští zastávku, dávám pokyny ke koncentraci. Ten vesele přikyvuje, je vidět, že má radost z toho, že pro nás může něco udělat. Moc se nezdržujeme a opět vybíháme.

Během chvíle kolem prosviští T. s autem, rozsvítí směrovky a mává na nás. Je tma, takže nevidím přesně co dělá s prsty, ale myslím, že to byl zdvižený palec a ne prostředníček :-)) Obdobným způsobem to v podstatě praktikuje po celou dobu běhu.

V Říčanech už na nás opět Tučňák čeká. Nápoj je skvěle připraven. Samozřejmě si neodpustím pár poskoků a úderů ve stylu boxera. To už se přidává i T., který zároveň vykřikuje: „Budo, budo.“ S Papaayou se shodujeme, že jsme plni sil. Pouze si vyslechneme od T. popis trasy a vyrážíme.

Dobrotivec Tučňák pro jistotu stojí na křižovatce a naznačuje směr jakým se máme vydat dál. Zde se musím přiznat, že zřejmě Papaayu brzdím. Vzal jsem si na běh sporttester a zjišťuji, že po občerstvení vždy zrychlujeme a tepovka stoupá. Proto opakovaně žadoním aby Pappaya zvolnil. Ten mé prosby vyslyší naprosto v pohodě, neboť on má zase pocit, že brzdí mě. (Klasická běžecká latina)

Chvílemi si děláme legraci, že zřejmě usneme, protože tepovka klesá na hodnoty mezi 120-130. Zdá se nám to dost nízko, ale běží se nám dobře. Mám obavu, aby mi čelovka vydržela svítit po celou dobu a tak ji na osvětlených úsecích ve vesnicích vypínám, jenže Pappaya tu svoji žhaví stále a nemá s ní problém.

Avšak zjistili jsme nebo si to jen myslíme, že ty čelovky možná mohou osvětlovat protijedoucí řidiče a tak se snažíme při jejich průjezdu sklánět hlavy dolu, aby šel hlavní proud světla na zem - snad to pomáhá.

No a teď něco k atmosféře při běhu. Zpočátku se Papaaya tvářil, že si povídat nechce a bude se pouze soustředit na svůj fyzický výkon. Nedávám mu pokoj a stále ho „obtěžuji“ svými dotazy. Jak ubíhá čas zjišťujeme, že si máme stále co říci, v podstatě valnou většinu běhu prokecáme. V mezerách mezi povídáním osvěžuji atmosféru songy, které zpívám a v závěru už jen broukám.

V hlavě se mi honí i motivační písně U.S. Army, kterými si vojáci zpestřují běh, ale ty nemám odvahu použít. V jednu chvíli kdy kolem projíždí T. a starostlivě zjišťuje zda nemáme nějaký problém, Papaaya zrovna povídá o zážitcích z maratónů, které absolvoval. Tak krásně se to poslouchalo, že chudáka T. jsme odbyli „Neobtěžuj povídáme si.“

Jeden úsek trati vedl po asfaltové silnici mezi lesy a odtud byl slyšet hluk, zřejmě divočák. To samozřejmě mělo za následek mírné zrychlení a zvýšení naší TF, ale jak jsme později zjistili ani T. který si nedaleko zřídil občerstvovací stanici, se na tomto místě necítil příjemně. Pro příště už stál jen na osvětlených místech ve vesnicích.

Cesta ubíhala příjemně a zlomovým okamžikem č. 1 pro mě osobně bylo zjevení rádiových sloupů u Českého Brodu. Kdo je zná tak zřejmě ví o čem mluvím. Jsou to vysoké, ale opravdu vysoké sloupy, ukotvené k zemi kovovými lany. Význam toho zařízení neznám, ale působí na mě magicky. Zkrátka tyto v noci krásně osvětlené sloupy se stali naším krátkodobým cílem, nejdříve byly strašně daleko ale s přibývajícími hodinami, byly stále blíž, až jsme se dopracovali k nim.

Únava se již začala projevovat a některé delší neosvětlené úseky mezi vesnicemi se zdály nekonečné. Skutečně není příjemné, když běžíte tmou a nikde ani světýlko, pouze kužel světla z vaší baterky osvětluje nejbližší okolí. Právě v úseku u zmiňovaných sloupů jsme museli vyběhnout i když jen krátkodobě, na hlavní komunikaci spojující Prahu s Kolínem.

Zde se nám s Papaayou běželo výtečně a mírně jsme zrychlili. Náhle před námi zastavilo vozidlo Policie ČR a oba příslušníci na nás nevěřícně zírali. Zjišťovali co to tady jako máme za manévry a nejvíce je dráždila moje vesta Policie. Když ale zjistili, že i já patřím k jejich firmě, tak nás po upozornění, že to není normální a že máme co nejrychleji zmizet, nechali dále běžet.

Nastal další zlomový moment. Po seběhu z hlavní komunikace na nás čekal T. s občerstvením, jako vždy skvěle připraven. Zde jsem již cítil v končetinách, že konec se neodvratně blíží. Pozitivní však bylo, že nám T. popřál ke zdolání maratónu. Také nám sdělil, že Radka s Wittym na nás mají již velmi slušný náskok. Společně s Papaayou jsme si stanovili psychologickou hranici - město Kouřim a tak jsme na ni začali útočit.

Pappaya mi cestou řekl, že mezi maratónem a 50tkou bude boj. Tak se stalo. Nevím čím to bylo, asi snad tím, že trať byla členitější, ale s každým krokem ubývaly síly. Na každé zastávce následoval dotaz jak daleko je to do Kouřimi a vzdálenost ne a ne klesat. Tedy ne tak rychle jako síly. Popravdě zde už mi tolik do zpěvu nebylo, jen jsem se párkrát Papaayi zeptal: Kouříš, protože já Kouřim rád ?

Na posledních stovkách metrů jsem už sotva pletl nohama a dost se mi stávalo, že jsem zavadil levou nohou o kotník na pravé noze a ještě nyní tam mám strup. Do smíchu zjevně nebylo ani Papaaovi a právě na jedné temné silnici mezi vesnicemi, když přijel Tučňák s autíčkem, vytopeným, plným jídla a tekutin, jsem se rozhodl. Dál už nebudu trpět a Kouřim je tak daleko..... Takže mě i Papaayu přibral T. do vozidla.

Po chvilce jízdy už jsem viděl Radku s Wittym jak drtí další kilometry, v duchu jsem si spílal, že dnes večer už nepůjdu v jejich stopách. Když jsem se ale snažil hýbat nohama, tak jsem musel uznat, že jsem se rozhodnul správně. Autem jsme byli v Kouřimi za krátkou dobu a čekali jsme na své běžecké kolegy, kterým už z Kouřimi vyběhl naproti další běžec - Ondřej.

Bohužel zde už mě únava dostala a poté co nás v Kouřimi po občerstvení běžci opět opustili jsem v autě usnul a to až do doby úplného ukončení celé akce. Ale zdálo se mi, že v době ukončení běhu Radka ani Witty nejeví známky zvláštního vyčerpání, já to vážné nechápu....

No rozhodně to byla bláznivá a úžasná akce, kde jsem se krásně a společensky vyžil. Takže tím děkuji všem běžcům a Tučňákovi. Původně jsem myslel, že nic nenapíšu, no a podívejte jak je to dlouhé, snad se to dá číst. Ahoj Jirka