Na druhý pokus IV.

Tmu nemám rád. Biologické hodiny těla vytikávají do rytmu kroků naléhavé "le-hni-si le-hni-si le-hni-si ". Těžko tomu neslyšnému zvuku oddolávám a mé přestávky jsou tak stále častější a delší. Půl hodiny kolem desáté, 50 minut o půlnoci a nejdelší přestávku mám mezi 3:30 a 4:45. Dnes, kdy mám k dispozici časy jednotlivých kol, žasnu nad tím, kolik času jsem vlastně strávil ve stanu. Celkem 3,5 hodiny. Na druhou stranu na jednoduchou otázku: "Mohlo to být lepší?" mám jednoduchou odpověď: "Nemohlo, v ten daný moment jsem běžel, jak nejlépe jsem uměl." Tím si pro sebe zcela eliminuji otázky typu "kdyby...", a i po více jak týdnu mě zaplavuje pocit radosti z podařeného běhu.

Před pátou ranní vybíhám zpět na trať. Pardon, o běhu první kilometr nemůže být řeč. Simulací pohybu pažemi pomáhám tělu k rozpohybování ztuhlých svalů. Jsem však odpočat, a energii mi znásobí pohled na dosud mě utajenou obrazovku s pořadím prvních pěti běžců. I po proflákané noci tam zahlédnu své jméno. "To snad ani není možné", říkám si. To, co se mi honilo hlavou od prvních kol, dostalo náhle reálný rozměr. Přijel jsem si sem pro medaili. Další kolo se ženu rychleji než bych chtěl, abych už byl u obrazovky a zjistil, jak na tom skutečně jsem. Žasnu. Jsem třetí, druhý je ve stejném kole. Na prvního ztrácím 34 km a před čtvrtým mám náskok necelých 8 km. Tak tohle nepustím.

Ovanul mě závodní duch. Za hodinu jsem doběhl běžce s číslem 78. Byl to můj soupeř o druhé místo. Zeptal se mě, kolik mám. Když jsem mu odpověděl, že jako on, 114, nic neřekl a utekl mi. "Jen počkej, ono Ti dojde." Stačila dvě kola a podařilo se mi jej předběhnout. Na obrazovce jsem se posunul na druhé místo. K časomíře se vrátil vyspalý moderátor a začal mě při každém proběhnutí časomírou povzbuzovat. Běželo se mi nádherně.

Polehávání ve stanu bylo konec a mé zastávky se omezovaly jen na posilnění, automasáž a protažení. Až do konce závodu nebyla žádná delší než 7 minut. Zbývaly čtyři hodiny do konce, když jsem požádal Kačku, aby mi závodníka 78 hlídala. Jak běží nebo jde a zda mě nedotahuje. Vytvořil jsem si už asi 6ti kilometrový náskok. Reakce Kačky byla neuvěřitelná: "Tati, ale ten s číslem 78, to je ten první, ten za tebou má číslo 76 a teď chodí." Musel jsem se smát. Pět hodin se honím s prvním, kterého jsem reálně dostihnout nemohl.

Vyměnil jsem si boty a běžel dál. Druhé místo nebylo ještě v kapse, abych si mohl dovolit polevit. Pohyboval jsem se na trati zřejmě nejrychleji ze všech 24-hodinovkářů. Nikdo mě nepředbíhal a sem-tam jsem minul prvního a (jak jsem zjistil později) i první ženu.

Poslední půlhodinu už bylo rozhodnuto. První Thomas byl přede mnou o více jak 25 km, třetí muž ztrácel 10 km a čtvrtý 15. Stěží jsem zadržoval bulení. Že jsem to v noci nevzdal, že jsem dokázal zabojovat, prostě všechno dohromady. Dobrých deset minut po závěrečném odpočítaní jsem nebyl schopen slova. Byl jsem totálně naměkko.

A jak to bylo s tou první ženou? Obrazovka byla totiž rozdělena na dvě části - ženy byly zvlášť. Vůbec jsem si toho nevšiml a tak mě při vyhlašování překvapilo, že má stejně kilometrů jako já. Tedy o 325 metrů víc...

1. 1 78 Dr. Tribius, Thomas 1964 M 40 1 Hamburg 127 205,178 km
2. 1 50 Stutzke, Silke 1968 W 40 1 LG Nord Berlin-Ultrateam 111 180,934 km
3. 2 77 Syblik, Petr 1968 M 40 2 Maraton klub Kladno / CZE 111 180,609 km
4. 2 71 Dilling, Daniela 1962 W 40 2 LG Nord Berlin 107 172,872 km
5. 3 73 Bringe, Andreas 1955 M 50 1 LG Laacher See 104 169,460 km
6. 3 86 Pawzik, Heike 1963 W 40 3 LG - Nord Berlin 104 169,050 km
7. 4 76 Jähnke, Andreas 1961 M 40 3 SC Hoyerswerda/RedCaps 101 163,351 km
8. 5 56 Giehl, Bernhard 1949 M 60 1 Berlin 100 161,557 km
9. 4 61 Schelhorn, Claudia 1967 W 40 4 Berlin 99 161,387 km
10. 6 51 Ottomann M.A., Gerhard 1957 M 50 2 Alpinclup Berlin 93 151,528 km