pátek, února 24, 2006

Na vrcholu týdne

Stane se to každému. Prožijete něco, kdy vám chybí slova. Zážitek, který je umocněn sdílením s jiným člověkem. Prý za to můžou endorfiny, něco jako přírodní morfium.
Čekám na běžeckého partnera, pobíhám, protahuji se a opatrně zkouším puchýř na chodidle. Ptáci se začínají hádat o první žížaly. Tučňák vychází ze dveří, obdaruje mě úsměvem. Bude hezký den.
Začínáme velmi zvolna, odhaduji 5:30 - 6:00 min/ km. Shodujeme se na tom, že opravdu běháme zbytečně rychle, proto to dneska bude na pohodu. Po pár desítkách metrů o puchýři nevím a začínám si plně vychutnávat ranní svítání. Vycházející slunce štípe do očí, od úst vychází pára a vedle mne běží člověk, kterého jsem si velmi oblíbil. Co víc si lze přát.
Příjemné povídání je přerušeno vsuvkou "tady ten kopec běháme rychle". Sotva to Tučňák dořekl, mizí mi v zatáčce. Dotahuji a nahoře ho předbíhám. Stojí totiž u pekárny, kde si zavazuje tkaničku. Mává na mě sáčkem s pečivem, který si mezi tím stihl zakoupit.
Je zajímavé, že čím je zážitek příjemnější, tím uběhne rychleji. Než se stačím rozkoukat, kde vlastně jsme, už míjíme trafiku u cíle. A naše tempo na pohodu ? 11,98 km za 1:01 Asi to jinak neumíme, ale moc jsme se snažili.

3 komentáře:

Běžící Tučňák řekl(a)...

Zdar!

díky za super běh!

jen moc nepřeháněj, ty housky jsem koupil až potom.. :)

T.

running observer řekl(a)...

Jediná cesta, jak se naučit běhat pomaleji, je asi běhat víc než 20 km :- )))

PetrS řekl(a)...

Uvidíme, když Tučňákovi to prostě běhá, a třeba se na PIMu tak zakecáme, že z toho nakonec bude vysněných 3:30. :)