pondělí, srpna 14, 2006

Tak chutná život aneb na Zlaté stezce – II. část

Odcházíme do místní útulné tělocvičny základní školy, kde později přenocujeme. Po očistě a jednom ionťáku v hospodě „Kameňák“ se scházíme u vyhlášení výsledků před úřadem. Na každého se dostalo. Vítězové kromě zalepených obálek obdrželi krásné knihy a my pod bednou, respektive pod schody, jsme dostali plnohodnotné mapy, info materiály o okolí a jako bonus tričko od Miloše z maratónského víkendu.

Snad všichni byli spokojeni a zbloudilci si vyprávěli o krásách Haidmühle. Následoval, jak jinak, přesun do restaurace se pstruhem ve štítu. Dagmar, nevěsta z PIMu zařídila, že jsme mohli do salonku pro hotelové hosty. Zaplnili jsme více jak jeho polovinu a milé setkání nadšených lidiček pokračovalo až do večerních hodin. Vyprávění střídají běžecké zážitky a všichni se výborně bavíme. Po třetím pivku začíná být pořádně veselo. Miloš si objednává sladké palačinky s nivou a Jarda ho trumfuje svou objednávkou na zmrzlinový požár.


Nakonec ve vší slušnosti opouštíme tento dům radosti a vydáváme se volně na večerní procházku. Zvolna se setmělo a dorážíme do tělocvičny. Ráno v sedm je naplánován běh na Třístoličník a tak hurá do spacáku.

Neděle 13.8.

Vstávám jako první a rovnám své ztuhlé tělo. Únava ze závodu ještě nestačila přijít, tak si věřím, že naplánovanou třicítku zvládnu. Za chvilku vstává Miloš a Franta. Přesně v 7:03 vybíháme ve třech od školy proti směru včerejšího závodu. Beru si bundu, protože je celkem chladno a v 1300 metrech bude asi ještě frišněji. Dobrá zpráva je, že neprší. Celou cestu nás doprovází Jitka na kole. Chvilku jede s námi, pak dopředu a kousek dál na nás čeká.
Začínáme volně a pomalu se blížíme k hranici. Těsně před ní zaháním ošklivou myšlenku, že jsem unaven a že bych se otočil. Fuj, to se nedělá.
Máme v nohách prvních 6 km a začínáme stoupat. V Haidmühle se napojujeme na cestu, kterou znám ze soboty. Miloš zařadí rychlost a jede. Nutí mě to podat lepší výkon, než kdybych běžel sám. Držím se v závěsu tu kratším, tu delším. Občas Miloš zpomalí a mám šanci běžet vedle něj. Někdo prohlásil, že běh s Milošem je za tisíc rad. Stoprocentně to potvrzuju.
Běžíme lesem po cestě s velmi příjemným povrchem. Občas se cesta narovnává i klesá, tak zbude čas i na odpočinek a povídání si a sdílení pocitů. Dobíháme k vrcholové silnici. Čeká nás pět kilometrů nakloněné roviny. Miloš, jakoby povzbuzen, že teď už bude jen stoupání zrychluje. Daří se mi držet jeho energetického víru a užívám si opojení vlhkého ranního vzduchu. Když trochu zvolní, dobíhám ho a říkám mu, že první asi nepoběžím, na to nemám síly. A bum. Slova se mi vymstila a najednou jsem odpadl. Dočasný výpadek maskuji malou potřebou, ale rozeběhnout se, mi jde dost těžce. Po třech km opouštíme silnici a odbočujeme na kamzičí stezku. Nejdříve si myslím, že mě šálí zrak, když vidím, že v dáli stojí Jitka a u ní Franta. Franta běžel za mnou, a najednou na něj ztrácím 300 metrů. Napadne mě, že se už asi vrací z vrcholku. Musím se smát. Miloš má jinou myšlenku. Franta umí levitovat. Ve skutečnosti to bylo tak, že Franta nás při náběhu na silnici už neviděl, ale zato viděl o kilometr kratší cestu, kterou jsme my přehlédli. Poslední stovky metrů je to už chodecká záležitost. Miloš nás nabudí vidinou krásného rozhledu z vrcholku. Je to tak. Na vrcholku je krásná hustá mlha.


A také pěkná zima a proto se po pár minutách, které trávíme focením a občerstvením, vracíme. Jdeme dolů po silnici, abychom si na kamzičí stezce nezlomili nohy. Prodlužujeme si cestu o tři km, ale aspoň máme nohy celé. Miloš opět udává tempo a my s Frantou za ním pěkně vlajeme. Dobíháme k odbočce do lesa a na ukazateli objevujeme směr k vodopádům. Běžíme zpátky jinudy. Nacházíme vodopády, které nyní vypadají přátelsky, ale za jarního tání to musí být pěkný hukot.


Pokračujeme k Haidmühle z druhé strany po tzv.Wasserrad. Míjíme mlýnské kolo na místě bývalého mlýna a zvolna sbíháme do městečka. Napojujeme se na trasu včerejšího závodu a valíme posledních 7 km. Na hranicích je připravena k odjezdu kouřivá mašinka. Po chvilce běhu z lesa slyšíme houkání a Miloš sprintuje na fotogenické místo. Má pěkný záběr, ne jako moje fotka z mobilu se šmouhou.

Ubíhají poslední kilometry a začínám se těšit na konec. Posledních pár set metrů. Mám toho plný brejle a chystám se, že klukům řeknu, že kopeček k tělocvičně už dojdu. Miloš se otáčí a říká: „Ten kopeček už jen vyjdeme, aby nám neztuhly nohy“.
Byl to snad nejlepší běh mého života. Sám bych to takhle zatím neuběhl. Kluci děkuju vám.

Umyli jsme se, sklidili tělocvičnu a zamířili k našemu oblíbenému pstruhovi na oběd. Protože za pár hodin odjíždíme, jen lehce pojíme a popijeme. Pak se vydáváme na krásný asi 4 km výlet na vrch Stožec, pod kterým je dřevěná kaple. Nejdříve se ze Stožce rozhlédneme do kraje na protější Třístoličník (vpravo)

a potom strávíme hodinku v rozjímání při venkovní mši u kaple. Poutní kaple P.Marie byla vybudována před 215 lety a obnovena v letech 1987-1990.

Řada okamžiků z víkendu se nedá popsat, musí se prožít. Strávil jsem jej s lidmi, kteří mi jsou blízcí. Po oba dny panovala dobrá nálada a atmosféra, která vás nabije do dalších dní. Žádné dohadování, jen souznění, žádné povyšování, jen dobře míněné rady zkušenějších, laskavý humor a pocit, že život chutná sladce.

3 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Witty, to bylo tak skvele napsano, ze jsem skoro celou cestu bezel s vama. Priste musim vyrazit s Vami.

Muselo to byt prima!

T.

Anonymní řekl(a)...

Čau Petře, hezky jsi ten víkend popsal! Moc se mi líbilo, jak jste běželi na Třístoličník. Potvrdilo mi to dávné podezření, že běh je mnohem lepší než kolo. Na vrcholu jste nakonec byli dřív a cestou dolů jste určitě nemrzli tak, jako já při sjezdu. Natrénuju a příště poběžím taky (no - nevím...). Musela jsem hned jet domů, tak se omlouvám, že jsem se ani nerozloučila. Ahoj, Jitka.

PetrS řekl(a)...

Ahoj Jitko,
měli jsme obavu, aby jsi na nás někde pod kopcem nečekala a nemrzla ještě více ...
Odbočit k vodopádům byl momentální nápad.
Měj se hezky a někdy naviděnou :-)