pondělí, srpna 14, 2006

Tak chutná život aneb na Zlaté stezce – I. část

Organizace klape na 100 %. Můj synek, velmi dobrý spáč, se probouzí přesně tak, že 12.8. v plánovaných 7:00 vyjíždíme od domu směr Šumava. V 7:08 zastavujeme u pumpy na Strakonické, a nabíráme právě příchozího Zbyňka. Ten se mi ozval den předem, jestli máme volné místo. Bylo, a tak se počet závodníků směřujících na Zlatou Stezku zvedl v našem autě na dvojnásobek.
Cesta ubíhá velmi příjemně a i s malým kufrováním u Strážného dorážíme do Stožce ještě před začátkem prezentace za mírného deště. Objevují se první známé tváře, které ve Stožci nocovaly od pátku. Další účastníci dorážejí autem, na kolech i na koloběžce, a závodní pole utěšeně narůstá. Postáváme u obecního úřadu, před kterým je vyznačen cíl a pozorujeme, jak déšť značení smývá. Po půl dvanácté se závodní pole přesunuje automobily a dodávkami na start, který je asi ve 4 km vzdálených Českých Žlebech. Můj nápad doběhnout si tak jako rozklus, mi Miloš rychle vymluvil, neboť bych musel překonat 100 výškových metrů. Takže bych se spíš vyflusal než vyklusal.
Běžkyně, kterou jsem vezl autem na start namalovala čerta na zeď. Prý je trať daleko náročnější než v Domažlicích. Jak se později ukázalo, nebyla to pravda.
Dvoučlenná policejní hlídka nám kontroluje pasy a zastavuje dopravu v samotném centru Českých žlebů. Už asi deset minut neprojelo ani jedno auto, tak to nebyl žádný problém. Řadíme se ke startovní čáře a málokomu se chce do první linie.
A už je tu start.
Vybíháme po žluté značce směr hranice. Trať začíná více jak kilometrovým stoupáním. Myslím, že dobře odhaduji své tempo a držím zadní pozice. Prší už jen velmi jemně, a voda je spíše osvěžující než otravující. Vybíhám první kopeček a zvuků supící parní lokomotivy předbíhám Tomáše. V klesání doháním Ondřeje, se kterým urazíme společně velký kus cesty. Přidává se ke mě, pouštíme naše těla z kopce a kecáme. Ne, fakt to není divný. Závod na patnáct a my přitom kecáme. Na kecání mi dochází dech na dalším stoupání, které je už na německé straně. Ještě se mi Ondřej stačí svěřit, že nemá rád kopce, a mizí mi. Když už jde do tuhého, udělám pár kroků abych srovnal dech. Za vrcholem stoupání Ondřeje zase doháním a valíme to spolu. Další část cesty mám výpadek. Opravdu nevím kudy se běželo, nevím ani zda do kopce nebo z kopce. Vzpomínám si až na okamžik, kdy opouštíme další vesničku. Ondřej se v závěsu, před sebou vidím v dálce bílé trenky a přichází běžecká extáze. Nalevo od místní hladké okresky je louka, stromy a nádherný výhled na české lesy. Přichází myšlenka: jsem doma – mezi svými.
Aniž bych o to nějak zvlášť usiloval, bílé trenky se mi přibližují. Blížím se k městečku Haidmühle a sleduji před sebou tři postavy. Aspoň vím, kam běžet, protože značení je ze silnice již dávno umyto a živý ukazatel směru nikde není. Má pérka provětrává další kopeček okolo kostelíka a v zatáčce myslím, že mám vidiny. Dobíhám Radka. Radek je jeden z mých běžeckých vzorů. Sleduju jeho růst a mám radost jak mu to běhá pořád lépe a lépe. Lépe než mě. Ale i tom je běh. Mě to dneska sedne, jemu asi moc ne. V další zatáčce Radek dokonce zastavuje. Na můj otazník v očích říká: „Tohle není ta správná cesta.“ Dávám se do smíchu. Cesta po které jdeme prý vede na Třístoličník, a tam tudy se dnes opravdu neběží. Navrhuji, že bychom si mohli to městečko aspoň pořádně prohlédnout. Kostelík jsme už viděli … Radek tuší kde je správná cesta a proto se vracíme. Bílé trenky mizí v kopci a nejsou na doslech. Chudáci se asi pěkně proběhnou. Cestou zpět potkáváme další dva zbloudilce. Vracíme se k hospodě, kde už stojí živý navigátor. Proti přibíhají další závodníci a tak chvilku vytváříme docela slušný balík. Po pár set metrech se s Ondřejem trháme a znovu předbíhám Tomáše. Zase zahlédnu bílé trenky, který, jak jsem se později dozvěděl, když nás viděl že se vracíme, to vzal s parťákem dolů po sjezdovce.
Opět přebíháme hranice a snažím se policistům mávat zmačkaným papírovým startovním číslem, které jsem předtím málem ztratil. Zbývá už jen 5 kilometrů. Na dohled mám parťáka bílých trenek. Snažíme se ho s Ondřejem stahovat, ale pro něj je to už moc. Ukrajuji metry tratě lesem podél železniční atrakce pro turisty s kouřivou mašinkou. Náhle registruji orientační bod, který znám. Při rozklusu jsme se u něj otáčeli a tak vím, že zbývá už jen 1,5 km do cíle. Letím. Dotahuju běžce před sebou a ještě pětset metrů před cílem si může prohlížet moje záda. Je to boj. Slyším za sebou jak finišuje. Posledních pár metrů. Vidím že je rychlejší a proto do cíle házím svoje startovní číslo. Nepomohlo to – byl lepší.

7 komentářů:

Ofelie řekl(a)...

Ahoj Witty,
musíš se naučit ten baseballový trik a sklouznout se po hlavě, břiše a ostatním za cílovou čáru :-)
jinak lehce závidím, podle popisu tam muselo být krásně a gratuluju k neustálému zlepšování.
Of.

PetrS řekl(a)...

Díky rybičko :-)
Vydržte, tahle první část je jen předmluva k tomu, co se tam o víkendu dělo.

Bezici Tucnak řekl(a)...

Cloumá se mnou lehká závist :-)
Je to opět výborně napsané!

Měl jsi do cíle doklouzat po hlavě. U tebe by to slo :-)

Mirek Kostlivý řekl(a)...

Pěkně napsáno, dobrý výsledek. Podle fota poznávám, že se startovalo trochu doleji po cestě, takže výsledné časy jsou o nějakou minutku delší než před rokem, kdy jsem to běžel. Kdybych běžel s vámi v sobotu, tak bloudím stejně jako vy. Před rokem jsem doběhnul jenom díky Láďovi Černému, kterého jsem s povzdálí stačil sledovat až do cíle.

papaaya řekl(a)...

ok, behani uz u me asi lepsi nebude, zamerim se na hod daleky:))
Witty chvalim Te moc, bajecne napsane a mysl bezcova si posteskla 'ze jsem tam taky nemohl byt'. Fakt parada.
p.

Anonymní řekl(a)...

Zdravím z Domažlic a konečně odpovídám na tu poznámku, že jsem malovala "čerty", že ta trať Zlaté stezky je těžší, než trať půlmaratonu z Domažlic do Furth i/W. Stálé stoupání od startu (1,5 km až na Kamenné hlavy) a pak ten krpál z hraničního přechodu u Mechového potoka na konec Marchhäuser tady opravdu nemáme – maximálně Ovčí vrch na hranici. V průměru je ale ta „desítka“ do Stožce rychlejší, protože se skoro 7 km běží z kopce, maximálně po rovině. (A kdo měl kopců málo, tak si dal navíc běh v Haidmühle až ke kapli v lese).
Kristina

PetrS řekl(a)...

Ahoj Kristino :-)
byl jen muj osobní dojem, který také možná pramenil jen z toho, že Domažlice jsem běžel nalačno :-D
Nicméně oba závody řadím mezi nejhezčí, které jsem dosud absolvoval