Tucet hodin

10, 9, 8 ... KONEC. Zapíchl jsem praporek podaný v posledním kole do země. Se svým šťastným číslem 4, které jsem si vybral při registraci. Brečím. Příval neskutečných emocí jde ven. Přibíhá Miloš, první gratulant. Se svými kamarády podpořili na více jak poslední hodinu již tak úžasnou atmosféru.

Píšu tento článek a nevím odkud vlastně začít. Tisíc myšlenek a vjemů mi tane na mysl. Nechám tedy prsty ťukat po klávesnici a zkuste si ze střípků prožít ten den se mnou. Chvilku budu psát o neuchopitelném, jindy zas o běhu takovém.

Chtěl jsem to takhle prožít. Jen běžet. S prázdnou myslí, otevřeným srdcem a úsměvem ve tváři. Žádné hodinky, počítání, jen běh. Když kolem poledne přišli kamarádi na šestihodinovku, říkali, že vypadám dobře. Tělo zrovna prodělávalo jednu z krizí, výraz obličeje byl ale odrazem duše, která byla šťastná.

Vybíral jsem si z běhu ty nejhezčí okamžiky. Dělal jsem opičárny na sčítače a hudebníky, mával na všechny strany praporkem, prohodil fórek na občerstvovačce, nadechoval nosem vůni končícího jara. Svou rychlost jsem reguloval podle dýchání: nešlo už dýchat nosem? Zpomalil jsem. Možná i proto jsem kromě občerstvení nechodil.

Líbilo se mi jak mě snad už podvacáté přebíhal DaO. Byla radost se na něj dívat jak běží. Na mé povzbuzení odpověděl úsměvem. Běželi jsme všichni po stejné cestě. Po cestě k sobě.

Když jsem cítil, že si potřebuji orazit, lehnul jsem si. Na pár minutek proklepal nohy, protáhl páteř. Poprvé po 3,5 hodinách, potom po pěti a osmi.

Naprosto úžasné bylo občerstvení. V prvním kole jen voda a ionťák. Pak začaly přibývat další nápoje a jídlo. Obrovskou radost mi způsobilo nealko pivo, které perfektně rovnalo žaludek. Takže nebyly výjimkou kombinace, které by si člověk asi normálně nedal. Piškot s marmeládou zalitý v čokoládě s pivem, chléb se sýrem s ionťákem a podobně. Oblíbeným se mi stal zelený čaj.

V první půlce jsem párkrát občerstvení vynechal, jinak jsem střídal zhruba 2x po sobě pití, jednou jídlo. Jídlo ve smyslu kus müsli s pivem nebo čaj a vodu s kouskem chleba. K obědu jsem si dal vynikající těstoviny, čaj a pivo. Mám pocit, že jsem těch piv vypil snad 30 kelímků.

Na fóru Mirek píše o tom, jak jsem jej předběhl. To ale nenapsal, že mi předtím dal tři kola. Jak došlo k tomu zrychlení? Za to mohla tabule se jmény sedmi běžců s nejvíce kilometry. Jednou takhle běžím okolo a co nevidím. Své jméno na sedmé příčce s číslem 92. Snad proto mám druhou půlku o 1 km rychlejší než první.

Když mé jméno začalo stoupat díky odstoupivším, začal jsem závodit. Opájel jsem se myšlenkou, že poprvé budu stát na bedně. A zrovna na takovémhle běhu. Byl jsem za to potrestán další krizí. Znovu jsem musel zpomalit, zavřít oči a přestat myslet na slovo chtít. Uklidnil jsem se a na občerstvovačce jsem minul soupeře, který byl dosud na třetím místě.

Neděle, jedna hodina po půlnoci a slzy mi zkrápí knihu Hořčičné semínko od Osha. Přeju vám to zažít. Může se to stát kdykoliv. Na nic nemyslet, žádné časy, jen běžet. Nic víc, nic míň.