V první stovce

Co bylo nejhezčí? Těžko říct. Sečtěte dohromady partičku pěti pohodových lidiček, bezproblémovou cestu, ubytování ve věži v městských hradbách, unikátní prostředí a podařený běh. Včerejší Mittelrhein marathon byl ucelený zážitek, na který se nezapomíná.

O tom, jak svátek běžců pojímají naši západní sousedé u francouzských hranic, nejlépe vypovídá mé umístění. S nepříliš zvláštním časem 3:28 (1/2 1:41) dobíhám na 91.místě z téměř osmi set startujících.

Maraton začíná v Oberweselu, 42 km od soutoku Rýna s Moselle v Koblenzu. Přestože se běží po proudu řeky třikrát širší než je Vltava v Praze, není trať až zas tak jednoduchá. Minimální stín a několik významných převýšení v závěru dá závodnickému duchu pěkně zabrat.

Pot však zcela vynahradí okolní krajina a hlavně stavby. Na břehu prudkého Rýna se krčí hrázděné domky. Za nimi se zvedá do výšky asi 200-300 metrů prudký svah. Někde zalesněný, jinde s viničnými tratěmi. Vrchol patří hradu. A ne jednomu, cestou jsem jich napočítal šestnáct.

Hrůzu maratonského expa, kterou jsme si jako cizinci pěkně "vychutnali" zcela zastínila perfektní organizace vlastního maratonu. Hermeticky uzavřená silnice s velmi kvalitním asfaltem. Luxusní běh. Nemusel jsem dávat pozor kam šlapu, žádné mačkání na trati. Na výběr bylo tolik možností:

Obdivovat staré stavby, kochat se zvedajícím hřebenem, vnímat sílu řeky a ohromných plavidel, polekat se vlaku vyjíždějícího z tunelu nebo jen tak zavřít oči a běžet. A závodit.

Do středního Porýní jsem odjížděl bez plánu a bez hodinek. Čtrnáct dní po 12ti hodinovce nemůžu od svého těla čekat zázraky. V neděli ráno jsem se probudil a věděl, že to zkusím. Cítil jsem se výborně.

Start byl označen třemi koridory: A, B a C. S písmenem A a vytištěným jménem na čísle jdu dopředu. Je dvě minuty do startu a dostává mě naprosto neuvěřitelná věc. Všude je volno, někteří tančí, nikdo se netlačí dopředu a kdybych chtěl, můžu stát klidně na startovní lajně.

Říkám si, že zkusím jít kousek s vodičem na 3:30 a pak mu uteču. Vodič vybíhá na můj vkus příliš rychle a tak se držím zpátky. Dobíhám jej na pátém a to je zřejmě poslední místo, kde před sebou vidím skupinku více jak deseti běžců.

Běžím bez hodinek. Netuším jak rychle, ale cítím, že na osobáček to nebude. Přesto se nechávám běžet. Je to jak let krajinou. Žádný stres z času, jen nádhera okolí. Jak se blížíme do Boppardu, startu 1/2 maratonu (startuje dvě hodiny po startu maratonu), přibývá diváků.

Ti vytváří frenetickou atmosféru zejména u startu půlky. Mám pocit, jako bych byl v cíli. Diváci pozorně sledují jméno na čísle a křičí ze všech sil.

Občerstvení je výborně označené, ale vesměs standardní, od 5.km voda, ionťák a později banány a energetické tyčinky. Cola byla jen na 35.km. Mezi "velkými" občerstvovačkami byly po 2,5 km stanice s vodou a minerálkou. Hasiči zajišťovali naplnění kádí na opláchnutí vodou z Rýna a po 25.km i vodní sprchy.

Několikrát je trať svedena do vesničky. Téměř před každým domkem sedí povzbuzující diváci a někteří nabízejí i vodu navíc. Naprosto unikátním zážitkem bylo dechové kvarteto pánů v oblecích a s vizáží 19.století.

Čtyřletá blonďatá holčička v růžových šatičkách natahuje ruku. Téměř zastavím a cítím na ruce jemné dětské plácnutí. Obdaří mě bezelstným úsměvem a slyším její mamku, jak říká něco pěkného. Sice tomu moc nerozumím, ale od teď už patří mezi nás.

Slyšel jsem, že první stovce běžců se v Praze moc nefandí. V Koblenzu (40.km) je od brány města u tratě plno. Tady je maraton svátkem. Při doběhu špalírem diváků posledních 500 metrů jsem si připadal jako bych právě vsítil branku ve finále na mistrovství světa ve fotbale. Zbývají mi síly i na poděkování divákům. Strhávám čelenku a točím jí nad hlavou. Davy šílí.

Výsledný dojem je umocněn v cíli nealko pivem a sprchami na plaveckém stadionu vyhrazenému ten den jen běžcům. Jedním slovem - nádhera.

Oficiální fotky z tratě zde, zbytek později.