Touha

Zbývá mi posledních osm kilometrů do cíle. Snažím se zrychlit, ale tělo se vzpírá. Ostrá touha dosáhnout po roce touženého cíle se pomalu rozplývá. Pozoruji ji, jak se zvolna vznáší nad rozdělovským lesem. Spolu s jemnou párou probuzenou popoledním sluncem se rozpouští, aby se ve výšinách změnila v oblaka.

Tak hezky jsem si cestu k dosažení cíle namaloval. Měl jsem pocit, že už jsem tak blízko. Kladu si otázku, co jsem zanedbal? Tvrdou přípravu, která občas hodně bolela nebo snad vytyčený cíl, který nebyl v mých silách? Může za to zpočátku příliš rychlý krok? Stačí pár hlubokých nádechů nosem, zavřít oči, zapomenout a jen běžet.

Vždyť o nic nejde. Svět nestojí na mých touhách. Vždyť sotva 0,3 promile obyvatel naší krásné země dokáže ocenit dvě minuty v maratónu. A pro ocenění druhých přeci neběhám. Někdy si jej chci sobecky ždímat sám, jindy mě těší přinášet jeho poselství druhým.

Já se však nevzdám, to bych nebyl já, beran – sokol. Maratón je nemilosrdný král. Nic neodpustí, je nepředvídatelný. Dal mi letos dalšího poznání. Čím více toužím, tím větší je trápení. Nejhezčí je jej prostě proběhnout. Nic víc.

Tážete-li se, zda mám z Kladna radost, pak vězte, že mám. A velkou.