Té lípy se nevzdáme !

Slavná věta, která zaznívá v neméně slavné hře divadelní Záskok, mi stále vyskakovala na mysl při sobotním běhu do Kamenice nad Lipou. Lípa v zámecké zahradě stará 758 let již dávno není mohutným stromem, ale i přesto uchvátí každého milovníka přírody. Zavítáte-li někdo do těchto končin, vřele doporučuji návštěvu parku. Bohužel bez čtyřnohých kamarádů, kteří do parku nesmí.

Pročítám, co jsem psal na fóru na téma na co při tom myslíte, a musím uznat, jaký pokrok doznala moje hlava za pět měsíců. Intenzivní běhání posledního půl roku mi hodně vyčistilo hlavu. Takže teď při běhání už nemyslím na starosti, ale spíše na blbosti. Protože se stavy euforie nedostavují pokaždé, napadne mě většinou nějaké téma – viz nadpis a dokážu se tím bavit celou cestu.

Běhání samotné šlo těžce, resp. krok byl těžký a nohám se nechtělo moc zvedat. Bylo to takové courání, že jsem dokonce dvakrát zakopl. Přesto se mi podařilo vyvinout jakous takous rychlost a těch 24 km dát za 2:05. O tom, že jsem se ale zas tak moc neflákal, svědčí průměrná TF 69 %.

Tento běh měl i svou premiéru - s velbloudem. Zpočátku mi hadička plandající mezi tělem a paží překážela, ale jako u všeho jde o zvyk. Batoh má i bederní pás a pěkně sedí na zádech. Generální zkouška dopadla dobře. Chtěl bych si po PIMu udělat delší výlet, a vydatná zásoba vody bude nezbytná.

Na závěr malé jarní potěšení zachycené tragédně s bílou vyváženou na zářivku:

Miloš je zpátky

Dneska v poledne se nám vrátil Miloš z Bostonu. Z toho maratonského Bostonu, který je určen jen pro ty, co splní kvalifikační limit. Řada z nás sledovala jeho skvělý výkon a výsledný čas 3:06.
Mě dneska konečně vyšlo dostavit se poprvé na společný běhací trénink do Stromovky. Tajně jsem doufal, že Miloš bude unaven nejen díky absolovanému závodu ale i dlouhým cestováním, a na programu bude něco volnějšího.
Na sraz k planetáriu přiběhl Miloš se Samem a vypadal, jako by se právě dostavil na start maratonu. Absolutně spokojený a uvolněný člověk. Přesto říkal, že to dnes bude volné.
Volný běh v podání Miloše by mě před rokem asi položil. Začalo to nevinně rozklusem. S přibývajícím počtem koleček rostla i rychlost a poslední dvě byla v tempu 9:02 (1970 m) Vedle Miloše jsme se střídali a kladli mu všelijaké otázky. Nebudu nic prozrazovat, těšte se na jeho report z Bostonu na behej. Přenesl mezi nás svoje zážitky a ukázal nám krásnou tmavě modrou medaili. Už tak nádherný slunečný den byl zakončen fajnovým během s pohodovými lidmi. Nepočítal jsem to přesně, ale sešlo se nás minimálně patnáct.

Léčba během

Dost už bylo fňukání nad vyndanou vložkou. Odstranil jsem ji nejen z běžecké boty, ale i z pracovních kanad a ortho pantofle jsem schoval pod pohovku. Bude chvilku odpočívat a do boty ji určitě zase vrátím.
Plán byl neurčitý - vyběhnu a uvidím. Prvních 500 metrů jsem chodidlo cítil a nebylo to dvakrát příjemné. Zasunul jsem do hlavy uzdravující program: ať se noha při došlapu nějak poskládá a bude to dobré. Software fungoval bezchybně, a po dvou km už jsem si říkal: čím jsi se zkazil, tím jsi se napravil. Začal jsem přikládat do kotle. Nebyl důvod se flákat, a proto jsem se snažil vyhnat TF trochu výše. Stále jsem hlídal kam nohu pokládám a i tak se mi podařilo běžet chvílemi i přes 80 % TF. Dvě oblíbená kolečka v Klánovickém lese čítající 11,5 km byla zdolána za 53:38. Zavládla spokojenost. Běhat jsem nezapoměl.
Tolik moje zkušenost s vložkami na míru. Přidám ještě několik postřehů od zkušenějších běhacích kamarádů. Nové vložky neberte na úseky. Chcete-li předejít puchýřům, pořiďte si k novým vložkám ponožky Moira plyš. Vyzkoušeno na vlastních nohou :-)

3 x 0

Malé vysvětlení pro zvídavé, proč jsem nebyl v Bakově.
Bakovský půlmaratón jsem neplánoval, a rozhodnutí své účasti jsem odkládal do poslední chvíle. Chtěl jsem si v sobotu dát poslední dlouhou před PIMem a Bakov by se stal jen součástí treninku. Bohužel nakonec nebyl ani Bakov, ani dlouhá. Při čtvrtečních čtyřstovkách se cosi přihodilo na levém chodidle. Z vyklusání se stala pajdavá chůze a páteční dobíhání vlaku utrpením. Naordinoval jsem si třídenní odpočinek.
Bolest pomalu ustoupila a tak dnešní lesní proběhnutí mělo být zkouškou, jak na tom chodidlo je. Po nazutí boty mi hned bylo jasné, kde je chyba. Může za to vložka. Ta vložka, se kterou jsem si užil pražskou půlku, začala narovnávat klenbu. Nechal jsem ji proto doma a 7 km při TF 60-65 bylo příjemným regeneračním během. Do boty ji vrátím za pár dní při nějakém volném běhu.
Běhám pro pohodu v životě a zdraví a tak to zůstane. Zda mi tento výpadek ubere pár minut na PIMu mě netrápí. Mám sice silnou motivaci posunout se výkonem o kousek výše, ale ne za každou cenu. Howgh.

3 x 3 s Rychlonožkou

Dorazil jsem včera domů s přihlouplým úsměvem. Vyčerpán, ale spokojen. Příčina vyčerpání byla jasná. 3 x 3 km, k tomu 4 na start a zpátky. Čekala mě ještě neodkladná práce. Musela počkat do rána. Myšlenkami jsem byl pořád v lese.
Rád jsem přijal pozvání Klánovické skupinky ke trojkám v tempu. Nechal jsem záměrně auto daleko, abych se náležitě rozklusal. Nastalo krátké seznámení s mým jmenovcem, který, jak jsem se později dozvěděl, má narozeniny ve stejný den. Velmi sympatický člověk.
A je tu start. Snažím se Rychlonožky držet, jde mi to asi jen 500 m. Jaký je to fantastický tahoun vidím na prvním km. Prý 3:47. Potom už vidím jen vzdalujícího se běžce, který neuvěřitelně lehce pokládá nohy. Zezadu to vypadá, jako by se nudil (něco jako Tučňák). První trojka dopadla pro mě skvěle. 12:10
Malé kolečko na rozklusání a vzhůru do boje na druhou trojku. Přituhuje. Obsazuji čestné třetí místo z naší běžecké trojky. Čas 12:42 mi napovídá, kde musím přidat v tréninku.
Závěrečná trojka je o chloupek lepší. 12:40 s průměrnou TF 81 %. Ještě kontroluju dosaženou max TF 95 % !. Pár milých slov a loučíme se. Poznal dalšího milého člověka, který běhá velmi rychle, a mám s ním pocit pohody.
Když jsem se ploužil zpátky k autu, v jednu chvíli jsem zapochyboval o zdravosti svého počínání zaparkovat tak daleko. Ale bylo to dobře. Delší výklus pro mě znamenal dnešní pocit bez únavy ze včerejšího běhu.
Zase se mi to líbilo. Protože každý běh je jiný, protože běhám s milými lidmi, a protože vím, že mi krátké trápení dá víc, než mu obětuju.

Já se jen tak nevzdám

říká paní Zima v nadmořské výšce 700 metrů. Nechal jsem se ukolébat holými poli a vyrazil přímým směrem do lesa. Těšil jsem se, jak si dlouhou štreku vychutnám. Nenechal jsem se zmást hezkým sobotním slunečným počasím, a z důvodu doznívající tělní slabosti jsem odložil běhání na neděli.
V neděli bylo nádherně. Voda, základ života, skrápěla již od rána široké okolí. Vyčkal jsem do 11 hodin zda přeháňka přestane. Nepřestala. Nevadí. Když jsem doma balil běhací batoh, naložil jsem do něj nevědomky snad všechny věci co mám. Postupně jsem z něj vytahoval kraťasy, nátělník, čelenku … ale našla se i zimní výbava. Velmi se hodila. Až na ty boty. Váhal-li jsem dosud s nákupem krosových botek, nedělní výlet rozhodl o investici do třetího páru.
Vybral jsem si dosud opomenutou trasu k lesu. Překvapilo mne, že sněhové závěje ukrývaly asfalt. Až k lesu, což bylo obloukem asi 3 km, nebylo po sněhu ani památky. Cesta byla mokrá, boty zatím suché. Za prvními smrky jsem si připadal jak v jiném světě. Ze svižného běhání pod 5 min/km se stalo poskakování po sněho-ledu. Naštěstí byl tento úsek krátký. Za ním byla používaná mokrá zpevněná lesní cesta, a tempo opět potěšeně narostlo. Dostal jsem se z druhé strany K Eustachům na kótu 700. Vyhnul jsem se tak zimní cestě po silnici. Nádherné běhání. Na čtrnáct dní staré fotce z článku Zpátky na Vysočině je na cestě ke Kamenici vidět sníh. Byl tam zas, ale už jen okolo cesty. Rozjel jsem to. Snažil jsem se soustředit na styl. Ruce v ramenou nahoru, pořádně máchat, v trupu mírně předklonit a pravou nohu nevytáčet. Bylo náročné sladit veškerý pohyb, ale výsledkem bylo, že se mi běželo snadněji a rychleji.
V záchvatu euforie jsem odbočil na boční cestu, abych ten velký les (přes 100 km2) řádně prozkoumal. A tam – viz první fotka.
Když jsem se balil na tento výlet, napadlo mě si vzít i náplast. Nikdy jsem to dosud neudělal. Asi mi něco našeptalo, že by se mohla hodit. Hodila. Zánovní vložky zase pozlobily, a náplast na kotník potíže rychle odstranila. Až doma jsem zjistil, že na postiženém místě není polštářek, ale lepivá část. Sice jsem se při balancování na obnaženém chodidle ve sněhu netrefil, ale není to tak lepší ?
Při dlouhém běhání plánuji čas. Ten odvodím přibližně od plánovaných km. Běžím tak dlouho, než je čas otočit se k návratu. Radostně jsem minul otočku ze zimního běhu a otáčel se po hodině a 25 minutách až na kraji Kamenice. Další cíl zdolán !
Hurá zpátky k lesu. Necelé dva km bylo jaro. Jakmile jsem vstoupil zase do lesa, teplota byla rázem o pár stupňů níže. Můj tepák TCM Tchibo zaprotestoval a resetoval se. Neřád. Dneska jsem jej předal k reklamaci.
V lese krásně pršelo, a má touha poznávat další cesty se mi moc nevyplatila. Stezka po červené přešla z mokra do sněhu a ledu, a z mých letních botek se staly dva rybníčky. Měl jsem dva úkoly. Neseknout sebou a nezastavit se abych nezmrznul. Mírná krize přišla jako obvykle ve stoupání. Jen se tuž ! Těžko na bojišti, lehko na PIMu. Na vrcholku stoupání jsem odbočil. Doleva místo doprava. Koukal jsem jako blázen, cože je to za vesnici, kam jsem doběhl. Čelem vzad a šup zpátky. Ááá už tu máme tu správnou odbočku, krátký ledový úsek a rychle do vyhřáté chalupy.

Nevím zatím kolik to bylo km, běžel jsem 2 hodiny 50 minut. Bylo to úžasný. Díky lesu, díky tichu, díky samotě i díky těšení se na společné běhání s někým z vás. Maličkosti jako déšť a voda v botách nejsou podstatné. Tyhle dlouhé běhy jsou pro mě největším potěšením.

Jižní čtyřka

Vypadalo to jako tajný závod. Svolali jsme se tajně přes GTalk a čas, trasa i délka závodu byly záhy změněny. O to větší napětí a očekávání se rozhostilo v naší čtyřce. Závod byl tak utajen, že jeden z účastníků nakonec nedorazil. Sestava byla do poslední chvíle ohrožena i výpadkem jednoho zchromlého závodníka. Mě. Zasedla si na mne rýma a ne a ne se pustit. Komise závodu rozhodla - léčit ovocem. Přepáleným. První doušek zahřál, druhý rozveselil, třetí vyléčil.
Najednou byl zaznamenán zvýšený počet závodníků na startu. Bylo mi trochu divné, že Keke i Tučňák mají bratry k nerozeznání podobné, ale co, aspoň bude větší zábava. Bylo zajímavé, že ruku jsme si podávali ve třech, a že bratři měli nejen stejné oblečení, ale i hovořili současně. Jde jen o zvyk.
Vyběhli jsme. Prvních sto metrů jsem si ještě lámal hlavu tím, proč brácha Kekeho běží křovím, ale bylo mi vysvětleno, že trénuje na orienťák.

Na plánu byly dvě pětky. Tučňák si vzal turbo boty, a tak nám ostatním záhy zmizel v temném lese. Vpředu se občas ozývaly podivné zvuky. Připomínalo to šplouchání. Vyběhli jsme ze zatáčky a původ zvuků byl jasný. Běželo se kolem rybníka a Tučňák si v rámci treninku dal navíc 2x100 m kraul. Nestačili jsme ho ani dohonit, a už nám zase zmizel. Na check pointu jsme ho přistihli, jak mezi tím, než zbytek skupiny dorazil, stačil se svým přenosným ZX Spectrum naprogramovat simulaci dopadu boty. Zadal několik údajů, prohodil once more, a opět zmizel.
Byli jsme asi v půlce druhého kola, když nás znovu přeběhl. Volal něco jako dneska mi to moc neběhá.

Do cíle jsme dorazili jen ve třech. Tučňák byl už v práci, a Papaaya volal, prý kde jsme. Čekal na startu ne na Jižním městě v Praze, ale ve Starém městě v Uherském hradišti. Závod se přesto podařil a účastníci se rozešli spokojeni.

Fikce

Nosím v hlavě sen. Původně byl cyklistický, ale postupem času se z něj stává běžecký. Když jsem jej v obrysech nastínil Tučňákovi, tak se smál tak, až se ploutvemi plácal po zádech. Blíží se doba, kdy se reportáž z tohoto fiktivního snu objeví mezi příspěvky. Neslibuju, že to bude za týden, či za měsíc. Až se ale objeví, nebude v článku ani zmínka o tom, že jde o fikci.

Příjemnou zábavu !

P.S. zítřejší článek není tou fikcí, kterou mám namysli

Volný běh s raketou

pardon, s Radkou.

Když jsem poprvé začal na webu hledat něco o běhání, a začal pokukovat po závodech, zaujala mě ve výsledkových listinách běžkyně, kterou řada z nás uvidí jen zezadu. Její časy mě fascinovaly a přál jsem si ji jednou poznat. Přání se mi vyplnilo.

Slovo dalo slovo a dali jsme si sraz na kraji Klánovického lesa. Den předtím mě lákala na úseky, ale to mi přišlo dva dny po ½ PIM dost drsný. Pro mě. Proto jsme si na dnešek domluvili volný běh 10-15.

Sešli jsme se oba již se 2 km v nohách. Vydali jsme se na kros-okruh čítají 8 km. Po pár stovkách metrů jsem musel Radce položit otázku ? „Tohle že je volný běh ?“ „Ano“ zněla odpověď „Tohle je moje tempo, nemám moc času, musím proto běhat rychle, při volném běhu se má povídat, a vždyť si povídáme“ Byli jsme hluboce pod pěti minutami.
Je pravda, že jsme prokecali celou třičtvrtě-hodinu o všem možném. Počínaje obutím až po naše běžecké plány.

Až si zas někdy budu na něco stěžovat, proč neběhám, vzpomenu si na tenhle fantastický běh. Překonávali jsme několik brodů a do jednoho Radka zahučela až po kolena. Než jsem stačil jako galantní rytíř do strouhy zalehnout a udělat oporu aby mohla vylézt, byla už na nohou a vesele si to pádila dál. Jako by vůbec neměla v botách rybník a leginy obalené ledem.

Došlo i na běžeckou latinu. Kolečko bylo pomalu za námi, tempo se nám líbilo, a někdo z nás pronesl větu „ještě jednou ?“. Tak jsme dali ještě malou odbočku, typuji asi 2 km navíc. A pak to začalo: „Vždyť Ty běžíš rychleji !“ „Ne, já běžím podle Tebe“ atd.

Byl to super zážitek, který umocnil mé potěšení ze sobotního závodu. Poznal jsem dalšího milého a sympatického člověka, který dokáže přeměnit běhání na čirou radost. Díky Radko !

Moje první půlka

Psal jsem tento zápisek dva dny a stále jsem nebyl spokojen. Bylo tolik zážitků, míchaly se mi dohromady a vytvářely text k nepřečtení. Rozhodl jsem se, že nechám hovořit fotografii, a tento článek bude pouze popiskem závodu, který se mi nevešel do deníku.

Také o předstartovním setkání tragédů nejvíce vypovídá fotka spokojených a usměvavých tváří na behej.com. Lze k tomu jen dodat, že to bylo krátké setkání.

Ještě minulý týden ve mě hlodal červík pochybnosti, zda 1:40 není nad mé síly. Cíl byl však v hlavě jasně vytyčen, a tak jsem se na startu hrdě nalepil na Miloše. Italská organizace přinesla do Prahy chaos, a tak jsme po startu už na Karlově mostě předbíhali pomalejší běžce.
Mezi druhým a třetím km na mě volal Keke, že Miloš běží moc rychle. Zdálo se mi, že tempo 4:54/km plánované na prvních pět km vypadá jinak, ale vyhovovalo mi to. Přeci jen v balíku se tempo drží lépe než při kochání se vysokými borovicemi.
Patníky s označením km jsem viděl zřídka, proto první zaznamenaný mezičas 23:50 na 5.km (4:46/km) jen potvrdil mé tušení, že Miloš do toho pěkně šlape. Když další km byl za 4:23, ani jsem neměl čas uvažovat nad tím, že můj průměrný čas na desítce je o vteřinu horší. Následující čtyři km (4:35/km) jsem opět nezahlédl jediný ukazatel. Čas na desítce byl 46:33 (4:39/km) a Miloše, který byl do té doby pár metrů přede mnou, jsem dohonil. Říkal, že tempo zvolil kvůli tomu, abychom se nemuseli honit na 4:34. A máme minutu k dobru. Má úžasný smysl pro humor.
Přesto to bylo nádherný. Tempo mi vyhovovalo, a Miloš občas zařazoval pomalejší úseky na oddechnutí. 13 km jsme měli přesně za hodinu a mírně jsme zrychlili na 4:33/km. Mé nové vložky v nezaběhnutých botách říkaly: „jsme tady, budou puchýřky“, ale mozek vyslal jasný signál. Na to teď není čas – běžíme.
Na občerstvení za 14.km jsem si vzpomněl na zlaté Drážďany. Tam jsou stolky popsány a nemůže se vám stát to, co mě. Vzal jsem si omylem ionťák. Se slovy „fuj to nechci !“ letěl. Naštěstí na posledním stolku byla voda, tak jsem nemusel jít posledních 7 km nasucho. I se zastávkou na občerstvení bylo tempo následujících dvou km 4:38/km. Další dva km na Strakonické byly ve znamení lehkého oddechu 4:43/km.
je třeba doladit styl...

Ukazatel 18tého km, čas 1:24. Hurá, do 1:40 to stihnu. Záplava nadšení mě ale paradoxně zpomalila. Přichází krátké, ale výživné stoupání na Janáčkovo nábřeží. Oči upřené do asfaltu. Najednou za sebou slyším: „Witty, přidej“. Tak jsem přidal. To Tučňák s paní Tučňákovou povzbuzovali. Díky jejich podpoře na potřebném místě jsem zase zrychlil.
Na konci Janáčkova nábřeží dobíhám běžkyni v modrém, se kterou to rveme to cíle. Chvíli ona, chvíli já. Nejsem sprinter, a proto mě překvapilo, že na Kampě ve finiši mě nikdo nepředběhl. Jedna brána, druhá, třetí je ta pravá. Cíl. Gratulujeme si s modrou běžkyní, na stopkách je úžasných 1:37:33.

První půlka 4:39/km, druhá za 4:35/km. A nohy ? Obdivuji dnešní závodníky, kteří se po ½ PIM vydali do Davle. Smekám svou čelenku, od které mám ze soboty půlku hlavy opálenou, a půlku bílou. Má stehna zvládla tak akorát vyklusávací sedmičku na rovince.

Mé poděkování patří vám všem. Mé těšení na tento běh se změnilo v potěšení, ve kterém se budu válet ještě týden.