čtvrtek, června 02, 2011

A v čem chodíte vy?

Spolu s 212tkami jsem si u Michala před pár týdny vyzvedl i objednané Terra Plana Ra, boty na městské chození. Mé pracovní povinnosti si žádají minimálně tmavé kalhoty a k nim odpovídající obuv. Proto jsem po většinu dne limitován tímto typem obuvi.

Od prvních běhů v bosobotách jsem si při chůzi po městě začal najednou uvědomovat podpatek. Obtěžoval mě a připadal mi jako nepřirozená součást boty, která nemá při chůzi opodstatnění. Hned v Michalově krámku jsem se přezul z klasických polobotek zn. Rieker a mé nohy zaplavila okamžitá úleva.



Cestou domů jsem měl pocit, že téměř dokonalé simulaci bosochůze ještě něco chybí. Vlastně přebývá - vložky. I tyto boty mají měkké vložky tloušťky několika milimetrů, které sice činí krok příjemným, ale podle mě jdou proti smyslu bosochůze. Vložky šly tedy přirozeně z bot ven.

Konstrukce podrážky je na první pohled identická s ostatními výrobky z dílny Terra Plana. Jednotky milimetrů silná guma opatřená na vnější straně lehce vystouplými špunty. Jedná se spíše o optický dojem, protože výčnělky na podrážce nejsou při chůzi cítit.

Denně nachodím po městě cca 3 kilometry. Nejsou to jen vyasfaltované chodníky, ale i štěrkové cesty, kostky a podobné svinstvo. Je pravdou, že přes tenkou podrážku bez vložek cítím i ten nejmenší kamínek, ale není to nepříjemné. Naopak. Na kontakt s dlažbou jsem si velmi rychle zvykl a opak mi už připadá nepřirozený.

Boty mají i velmi netradiční tvar. V oblasti kotníku sedí naprosto přesně a díky šněrování na správném místě se bota na noze ani nehne. Nehrozí tedy žádný puchýř ani jiný diskomfort. Co mě velmi potěšilo, je šířka boty v oblasti nártu. Noha má dostatek místa i na pohyb v botě, ale přitom v ní neplave. Podobnou konstrukcí širší přední části boty je známa i výše zmíněná zn. Rieker, takže její zastánci budou z Terra Plana jásat.




Něco se na mých chodidlech mění. Začaly mi velmi vadit ortopedické vložky, které mám šest let, kotníku a chodidlům se uleví v neutrálních běžeckých botách bez vložek (opět zde musím zmínit Inov-8 a příjemně je mi i Asics Fuji ES). Ještě větší radost nese mým chodidlům chůze v bosopolobotkách. Simulace chůze na boso je tak silná, že při sundání bot doma mám pocit, jako bych boty ani nezul.

neděle, května 22, 2011

Kopce, pahorky, Inov-8!

Ano, dobíhám unaven. Druhý týden si dopřávám to nejlepší z běhu. Účet za 14 dní činí 197 km. Buď vybíhám různé nakloněné roviny a šutry nebo šlapu po našem placatém lese jak o život. Nejde o nic jiného než o logické vyústění mého přerodu z milce asfaltu do lesního běžce. To, co jsem dříve nemusel, dnes vyhledávám. Nejeden čtenář si jistě vybaví pověst, jakou mě obestřela Pavlína Hanušová, organizátorka Silva Nortica Run. Pověst zapřísáhlého odpůrce kopců. Stanovila jednotku naklonění zvanou "Syblíkův kopec". Měřítkem bylo, zda jsem daný kopec šel již od jeho úpatí.

Les jaro oživilo stejně jako mě. Neméně významným impulzem působícím na mě jako zkropení živou vodou se staly boty. Skutečně, boty, které po soukromém testu a 121 kilometrech musím zahrnout samými superlativy. Stačí jen říct Inov-8 Xtalon 212 a ten, kdo je měl na noze se zasní. Jejich podrážka, která budí zdání kopačky, je měkká a ohebná. Skvěle drží na šikmém traverzu, v bahně a překážkou ji nejsou ani mokré kořeny a kameny. Jak by také mohly! V porovnání s klasickou krosovou botou (Mizuno Cabracan ale i Asics Fuji ES) je nedostižná. Celková stavba je nízká, rozdíl mezi špičkou a patou činí pouze 6 mm a v každém došlapu je nejen jistota, ale i kontakt s povrchem. Přitom díky lehkému tlumení kámen chodidlo neprobodne a s nastupující únavou dovolí běžci mé stavby i trochu si šmajdnout. Váha pouhých 212 gramů jako by ji udělovala záporné g. Je to bota, která nutí přirozeně běžet rychleji. Co říká asfaltu? Pár set metrů k lesu zvládne, ale její prostor je tam. Jediné, na co je třeba si dát pozor, je výběr správné velikosti. U takové boty neplatí zásada "o půl čísla větší". Musí sedět přesně, jinak při nepozorném kroku položí běžce čelem k zemi. (Příště o 1/2 čísla menší, Michale!).



Omlouvám se, pokud to zní jako PR článek, ale boty jsem řádně koupil v krámku u Michala D. (www.trailpoint.cz)

pondělí, května 16, 2011

Poslední rozloučení s Mizuno Cabracan

Stojím u popelnice. Její dech ve mě asociuje myšlenky. Jak vše nové je jednoho dne staré, jak nově poznané dokáže zevšednit, ale i jak nabytá zkušenost dokáže člověka běžce posunout. Ale kam vlastně posunout? Snad k sobě samému, ke zdroji, z něhož všichni pocházíme, k jednoduchému běhu v životě a životem.

Naposledy potěžkávám boty, které mi hodně daly a přesto vím, že už takové nechci. Podrážky vůbec nesvědčí o zdolání více jak pěti set mil. Však také nepoznaly mnoho asfaltu, vedly běžce do houštin a křoví, kam se dříve nezaběhl, daly mu poznat nový rozměr pobíhání v blátě i sněhu. Dokonce měl jeden čas sníh i skoro rád!

Běžec poznal, že jeho srdce se těší, je-li přírodě blíž. Nestačí mu již pozorovat ji z cyklostezky podél řeky nebo z asfaltky vedoucí lesem. Podrážky ho podržely v mnoha chvílích a za jeho jarní zevlování, kdy nejprve kořen a posléze drát přiblížil jeho obličej zemi, nemohly.

Téměř smutek na duši při loučení je vyvážen při pohledu na svršek bot. Rozedrané tak, že ponožka je vidět a bílé cosi trčí ven. Proto musí jít z kola ven. Než se za nimi zaklapne víko, vyvolají ještě jednu vzpomínku.

Když jsem se před šesti měsíci rozplýval v článku "Jak si oblíbit listopad" nad svým novým objevem, nemyslel jsem, že existuje něco lepšího do terénu. Ale přišel únor a s ním první nesmělé laškování s botou-nebotou, bosobotou. Tam, kde mě v terénu díky výšce podrážky Mizuno Cabracan zrazoval při došlapu kořen, jsem byl najednou jistý krokem. Cítil jsem na co šlapu a přirozeně kontroloval jak došlápnu. Krok v "normálních" botách byl stabilní jen do té chvíle, než jsem šlápl na nerovnost, která jen díky mému krátkému kroku nevedla ke zranění. Tehdy uzrálo rozhodnutí, už ne tuto botu, která chodidlo váže jak do krunýře a dělá s ním co ona sama chce.

Dál jde běžec svou cestou a hledá. Hledá, mimo jiné, botu, která je lehká, tenká, při došlapu ohebná a přitom ochrání jeho zmlsaná chodidla od ostrých předmětů vyčnívajících z povrchu. A hle, zdá se, že něco našel. Ten zázrak se jmenuje Inov8 Xtalon 212. Běžec v nich plně spokojen uběhl Šutr54, ale o tom zas někdy příště.

pondělí, května 02, 2011

Bez cíle? Jak jinak!

Dva, tři týdny, mi hlavou poletují číslice. Číslice, které bych chtěl, respektive nechtěl vidět na druhém místě časomíry při doběhu pražského maratónu 8.5.2011. Opět proti sobě stojí dvě zcela rozdílné skutečnosti: ne zrovna maratónské vylaďování formy a chtění stlačit čas pod kulatých 3:30. Teprve včera, jak jinak než při milovaném běhu lesem, mi TO došlo. Poběžím jako obvykle bez hodinek. Podle svého dechu, podle svého pocitu tak, abych doběhl zvesela jako minulou sobotu. Bez cíle, jak jinak.

Pro malou inspiraci přikládám odkaz na web, který rád čtu. Zrovna dnes zde vyšel pěkný článek k mému maratónu.

pondělí, dubna 25, 2011

Nezapomenutelný den

Drahý příteli!

Zdá se neuvěřitelné, že je to již počtvrté, co jsi vyběhl na náš společný intimní narozeninový běh. Víš dobře, proč píši vyběhl a ne vyběhli, protože má loňská neúčast mě velmi dlouho mrzela. Možná o to více jsem se na naše sobotní putování tak těšil. Ne že bych byl kdovíjak připraven, můj výsledek na Brdské padesátce byl slabý, ale srdce bilo poslední týden jen pro náš běh.

Ta dvě místa, která jsme během navždy spojili, pro nás hodně znamenají. Dobřichovice a Dobřichov. Přestože leží v naprosto odlišné krajině, mají společný ten vnitřní pocit osobní důležitosti. Téměř by se chtělo napsat: "Běh čtyřech řek", ale to bychom si naší cestu museli ještě trochu prodloužit k majestátnímu Labi.

Nedá mi, abych se nevrátil k počasí. Zatímco při premiérovém ročníku teplota od startu klesala a doprovázel nás déšť a mě v Dobřichově dokonce přepadla zimnice, letošní pohled na oblohu sliboval zcela opačné zážitky. Pozvolné opékání na slunci. Já mám přesto takové počasí raději, než zimu, která Tě nutí se choulit při pauze v hospodě u kamen.

Překvapilo mě, jak jsi zcela profesorsky od nádraží v Dobřichovicích vyběhl do stráně a ani Tě neznervóznělo, že potřebná modrá značka nás nedoprovází. S jistotou Tvého čtvrtého putování jsme se s ní v půli stoupání shledali. Těžko lze popsat slovy pohled na vycházející slunce nad brdským hřebenem a připojení k trati Brdské stezky. Škoda, že se Ti letošní ročník nepovedl, jak sis přál. Formu máš výtečnou.

Již při sbíhání k Řitce (skutečný místní název, nikoliv stav vyjadřující rozpoložení běžců) jsem zaznamenal pozoruhodný úkaz. Úseky trasy, které jsem si vybavoval z minulých dvou běhů, mi letos přišly kratší. Později, při pátrání po příčině tohoto jevu, si uvědomuji, že již od pomyslného výstřelu se mi běželo velmi dobře. Ruku v ruce s tímto stavem šla i snadnější orientace v terénu. Až do Konojed vede naše cesta po turistických značkách a málokdy jsme váhali kudy dál.

Velmi jsem se těšil na mladý borovicový les nad Davlí. Je s podivem, co se se stromy za ty tři roky stalo. Doslova a do písmene vyrostly jako z vody. Proběhli jsme tím místem a teprve poté, když jsem pátral, kde ty stromy jsou, jsi mě upozornil, že už dávno za námi. Nezapomenu na výhled na probouzející se řeky Sázavu a Vltavu, na místo kde jejich toky splývají jakoby přirozeně a nehybně a celou tuto scenérii přikrývá oblak ranní vlhkosti.

Ranní chlad odrážející se mezi skálami a řekou na její pravé straně nebyl v daný moment zcela komfortní, ale jak jsi řekl, později jsme na vodu přinášející život našim zpoceným čelům ještě rádi vzpomínali. Mám dojem, že i Záhořanský potok trochu naše kroky zrychlil, nutíce nás k zahřátí. Stačilo však začít stoupat k Jílovému a teplo se nám rozlévalo po těle.

Napovídali jsme toho opravdu hodně, ani jsme si nevšimli, že červenou značku jsme nechali kdesi vpravo. Les jsme sice museli oběhnout po silnici, ale nebylo to tak zlé. Dokonce jsme si podle mapy cestu spíš protáhli.

Jílové u Prahy. Další srdeční místo na naší cestě. Díky paní Jitce, která se náš běh těší stejně jako my a po 25ti km je naší první významnou zastávkou. Přivítá nás, upocené a nemyté chlapy, ve svém čisťounkém příbytku a nedbaje našeho stavu nás usadí do sedačky k běžecké hostině. Výtečné pohoštění musíme jen uždibovat, neboť nejsme ani ve třetině cesty. Záhy nám nezbývá než: "Moc děkujeme, Jitko!" a míříme k Těptínu. Ještě dlouho v nás zůstává ten pocit dobroty mezi lidmi a v žaludcích.

V Těptíně neodbočujeme do krásného Hornopožárského lesa, ale po krátkém, milém zastavení u Tvého přítele Luboše, jehož partnerku jsme zřejmě probudili, pokračujeme okolo hrobky barona Ringhoffera přes Kamenici do Zaječic. Jejich dar nealko piva působil jak božská mana.

Tak, jak už to v ultra bývá, jednou je lépe, jednou hůře. Na louce před Zaječicemi a vlastně až do Senohrab, mi bylo hůře. Těšilo mě, s jakou lehkostí jsi vyběhl tu louku, když se za obzorem pomalu objevoval srub. Úplně cítím ten stav, kdy tělo běží samo, jako by ani žádné převýšení neexistovalo. A že bylo pěkné, o tom se přesvědčuji při ohlédnutí zpět. Říkal jsem si, zda dnes potkáme nějaké jiné běžce. Dříve tomu tak nebylo. Jen co myšlenka opustila mou hlavu, už proti běží usměvavý muž. Bodeť by ne, takový pěkný den.

Nad Senohraby máme maratón a já přemýšlím o té loni zavřené domácí hospodě u silnice. Je otevřená! Nový majitel sice nevaří ty úžasné ovocné knedlíky, ale rýže také není špatná. Doplňujeme iontové nápoje, vodu do batohů a po nezbytném rozhovoru se štamgasty pokračujeme k hvězdárně v Ondřejově. Rýže jsem zřejmě snědl více, než bylo zdrávo, a tak až do Ondřejova zápasím se svým žaludkem. Nakonec po nějakých šesti, osmi kilometrech ustupuje a s jídlem se konečně smiřuje. Dokonce se začíná projevovat správný výběr oběda. V podstatě až do cíle putování se mi běží výborně.

V Černých Voděradech váháme nad pokračováním. Sličná cyklistka s mapou v ruce nás s prosbou o radu odbyde slovy, že nemá čas, ale v zápětí ji zastoupí místní, kteří nám ochotně cestu do Konojed popíší. Tam opuštíme značku, stezky a cesty, posledních asi 25 kilometrů běžíme po silnici. Nemusíme už tolik dbát na povrch cesty a můžeme volit úspornější krok.

Jako maják v moři stojí na rohu v Nučicích poctivá hospoda. Nemůžeme ji ani letos minout. Doplňujeme ionty, vodu a před hospodou ještě trávíme příjemný rozhovor s paní hostinskou. Tu zajímá naše putování a na oplátku nám vypráví o jejím životě. Jak ráda by tak hezký den trávila venku, ale má tohle převozníkovo veslo. Trochu nám závidí a mně jí je líto. Naplno si uvědomujeme, jaký máme dar, že můžeme. Můžeme běhat.

Zbývá poslední půlmaratón. Zvesela sbíhám k Molitorovu a užívám si ohromný rozdíl svého stavu mezi minulým během a dneškem. Zatímco předloni jsem tento nekonečný kopec dolů(!) šel, letos se pouštím z plných sil a stačím vnímat jarní život kolem. Nelze si nevšimnout toho rybníka vpravo a ondatry přebíhající silnici. Pozoruji, jak krajina z rána kopcovitá, se změnila v jemně uhlazenou. Jakoby malíř svými barvami a špachtlí tvořil.

Pár kilometrů před Dobřichovem musím dodat síly z müsli tyčinky, abychom k poutní hospodě u kostela doběhli společně bok po boku. Ještě jednou, bych Ti můj drahý příteli, chtěl poděkovat za nezapomenutelný den. Strávit den v Tvé osvěžující přítomnosti, doběhnout při plném vědomí s úsměvem v tváři a zakončit den u sklenky Tvého úchvatného vína je k nezapomenutí. Vyřiď prosím můj velký dík i Tvé paní za osobní dárek a mikinu, která se velmi hodila při cestě z Dobřichovské hospody.

sobota, dubna 02, 2011

Alespoň jsem to zkusil

Předpoklady pro obmyšlený čas 1:35 jsem neměl žádné. Jen troufalost, která se povýšila nad nulovou kvalitu v tréninku a nedbala výsledku letošní desítky, která se přehoupla přes 44 minut.

Díky času z předloňských Pardubic stojím v sektoru B, odkud je to na start jen třičtvrtě minuty. První kilometr je ještě ve znamení kličkování a změn tempa, ale potom už držím stálý krok. Jak později zjišťuji, nebyl můj. Na čtvtrém kilometru kdosi hlásí čas 17:10, což je lepší, než tempo mé letošní Českobrodské desítky. Idiot.

Takový je výraz pro můj posun v hlavě, kterým jsem u výdeje zavazadel shrnul dnešní půlmaratón Michalovi Živnému. Už na Palackého mostě, kousek za metou šestého kilometru, marně hledám dech. Zůstává někde za mnou na nábřeží. Poznámce ladně běžícího Ondřeje, který mě předbíhá s plánem 1:32, zda dnes útočím na 1:30, se musím smát (myslí si, že předbíhám já jeho :D).

Přichází dlouhá Strakonická a já vidím nová a nová záda. Ivo Domanský si mě neomylně vyhlédne v davu a na desátém kilometru hlásí 46:10. Nemám sil k běhu, natož k myšlení. Nedokáži si ani přepočítat, jak se vzdaluji od své nereálné touhy. Upírám se jen k vodě, které si na přilehlém občerstvení dopřávám hned ve třech dávkách.

Hlava přechází do režimu přežití. Zvolňuji a rychlost řídím jen co dech dovolí. Občas mě předběhne dav a za chvilku zas nějakým zázračným způsobem běžím před ním. Mezi desátým a patnáctým kilometrem jsem se propadl jen o dvě místa. Další kilometry k cíli se neliší od pocitů posledních kilometrů maratónu.

Už ve startovním koridoru jsem si všiml drobné hezké slečny, která mi byla povědomá. Běžela celý půlmaratón kousek ode mě. Tu přede mnou, tu za mnou. V cíli byla nakonec o chvilku dřív a nedalo mi, abych se nezeptal. Skutečně, byla to ona! Loni se mnou běžela na 1:50 a letos má o 10 minut lepší čas!

To už jsem ale prozradil to nejdůležitější. Dostal jsem se do cíle za RT 1:40:02 s pocity zcela odlišnými od libých. Inu, velké oči se nevyplácí.

sobota, března 19, 2011

5,3 km za 45 minut aneb tropická realita

Nikdy jsem nebyl na dovolené u moře. Pokud ovšem nepočítám výlet s Milošem při jeho pokusu dobýt Spartu. Vůbec mi nechybí všelijaká havěť, která na člověka čeká pod vrstvou písku nebo přímo ve vodě a tváří se přitom průhledně. Je to téměř rok, co jsem objevil tropický ráj s mořem, kde je mi příjemně. Stálá teplota vody i vzduchu, žádné cizokrajné potvory, spousta atrakcí nejen pro děti, hygienické vymoženosti civilizace a to vše pod střechou bývalého německého hangáru na vzducholoď.
Při naší letošní návštěvě jsme se rozhodli, že tentokrát se tu nenecháme od milovaného běhání odradit. Teoreticky by to bylo možné i po chodnících tropika, ale zvolili jsme jednodušší variantu spočívající ve využití místního Fitness Clubu. Nevelká místnost kromě asi 15ti posilovacích strojů a šlapadel nabízí dvě velmi kvalitní běhátka.
První den jsem začal pěkně zprudka. Zkusil jsem 5 minut po rovině a 5 minut s maximálním sklonem 15 stupňů. Původní záměr prodlužovat délku běhu na nakloněné rovině vzal při druhé sérii za své. Fitness Club je sice podle letáku klimatizovaný, ale skutečnost taková není. Ani tři silné větráky nepohnou s tropickou atmosférou v uzavřeném prostoru. Zkoušel jsem tedy běhat dokud jsem mohl a střídal závratnou rychlost 7-8 km/h s chůzí. Že nastal čas přestat jsem poznal pozdě, až když se mi udělalo opravdu špatně. Stačilo k tomu 40 minut.
Na druhý den jsem byl opatrnější. Sklon jsem zvyšoval postupně, přesto se mé limity přihlásily už po 45ti minutách. Odměnou za podaný výkon byla chladivá sprcha a relax v mírné bylinné páře.
Myslím, že jsem našel ideální místo na krátkou dovolenou. Všechny pracovní záležitosti zůstaly 3 hodiny daleko a já jsem se mohl věnovat naplno všemu co mám rád: běhání, plavání, čtení, psaní, válení. Prostě ráj.

středa, března 09, 2011

Ach, to ráno

Tohle téma mě nikdy neomrzí. Ohromen z krásy, kterou dokáže vykouzlit jen sama příroda, začínám svůj den tím nejlepším způsobem. Krátkým lesním během. Při pohledu na oblohu se mi vybavují české pohádky, kde nový den začíná okamžikem, kdy sluníčko vykoukne z peřin. Oblaka zahalují podřimující část krajiny a slunce posílá své paprsky nad nimi po obloze. Ozařuje oblohu vzhůru a vytváří nádhernou zlatavou oponu na hlavami.

Po včerejším vydařeném tréninku s dětmi (poprvé jsem vyběhl celou Havránku v Troji bez přechodu do chůze) jsem dnes obul bosoboty. Zdá se, že jsem konečně našel styl, který vyhovuje všem částem mého aparátu. Došlap na přední část chodidla za prsty, vyšší frekvence kroků a více zdvihající se kolena. Proto ani cesta k lesu po asfaltu není nepříjemná.

Lesem k východu se slunce třpitilo v posledních zbytcích ledu. Celé vůkol se chystá k výdechu slova "JARO!". Nasávám ten vjem bez pochyb, že jsem toho součást. Na jednom místě můj kratší zrak spatří v dáli zvíře. Zrzavé. Že by liška? Je moc velké. Přešel jsem v chůzi, abych srnku nevyplašil. Záhy vyšla z houští postava. Aha, pes. Doběhl jsem k dvojici. Paní v nejlepších letech mě vítala usměvem. Musel jsem ji hned sdělit svou záměnu jejího mazlíčka (statný vlčák) s liškou. Vyměnili jsem si pár vřelých vět, popřáli si krásný den a vydali se svou cestou. Cestou radosti.

Ach, to ráno.

neděle, března 06, 2011

Doběhnuto

Teprve na druhý den se dostavily pocity z běhu, který odemyká běžecké jaro v Praze, Kbelské desítky. Ty pocity, kdy tělo je v souznění s duševním rozpoložením a proudí jím těžko vyjádřitelný stav klidu a usmíření. Jak rozdílné od včerejších "na umření".

Kbely nemám daleko, a proto jsem pojal nápad si pozávodní výklus protáhnout až domů. Ledvinku s bundou jsem uvázal na zábradlí v cíli a jako obvykle jsem předstartovní chvíle trávil v milém hovoru, tentokrát s Honzou D. z Dailymile, který běhá výhradně v pětiprsťácích nebo bos a Kbely obut-neobuv zaběhl za pěkných 49 minut! Bohužel jsem si nevšiml, že na startu za námi už skoro nikdo nestojí.

Tempo zadních řad bylo sice příjemné, ale od toužených 45ti minut hodně vzdálené. Nezbývalo než hledat uličky a skulinky a přidat na kroku. Vodiče Miloše na 50 minut jsem míjel asi po 700 metrech a v přijatelném tempu mířil ku Vinoři. Za metou druhého kilometru mě přibrzdila neproniknutelná hradba těl. Koukal jsem zprava, zleva, cože se to tam děje, až jsem spatřil vodiče na 45 minut. Bohužel mě tento špunt hodně vyvedl z tempa, protože předběhnout jej bylo nemožné. Až před 4. kilometrem se mi podařilo najít skulinku a skupinu nechat za zády.

Ne však na dlouho. Ještě na pátém kilometru, kde bylo měření půlek (jak je ten jazyk český krásný), jsem za sebou slyšel vodiče hlásit "máme přesně 22:30". No nevím, já mám půlku podle časomíry 22:43. (vodič 22:44 a druhou o 50 vteřin rychlejší…). Záhy mé síly uvadly, vodič zmizel z dohledu a já se jal doběhnout alespoň s příjemným pocitem, když ne v touženém čase.

V Satalicích jsem chytil druhý dech. Zajímavé, mám stále jen jeden, tak je otázka, čí dech jsem to vlastně chytil. Snad nepatřil někomu ze soupeřů. To by mě mrzelo, že jsem na úkor druhého a jeho dechu doběhl dříve než on.

Cíl na dohled, časomíra 45:06 mě nenutila tlačit ze sebe všechno a tak celkem klidně dobíhám, když na panelu svítí 45:15. Dalších sedm sekund asi trvalo, že se moje odpípnutí protlačilo do počítače. Nebo to možná byla ta ztráta ze startu, kterou mi za trest přičetli :D.

To pravé proběhnutí bylo ještě přede mnou. Bunda s ledvinkou byly na svém místě a abych nevychladl, hned jsem se vydal proti směru závodu domů. Lehký výklus se asi po třech kilometrech změnil v běh vůle. Naštěstí jsem sebou neměl ani korunu, ani "legitku", proto nezbývalo než se dopravit domů po svých. Myšlenky jako "bus", "metro" a "vlak" neměly prostor potřebný pro realizaci.

Že můj záměr nebyl dobrý nápad, jsem pochopil hned. Co mi nešlo hlavou, že mě nějaká desítka mohla takhle vyřídit. Představoval jsem si sám sebe na 80.kilometru B7. Do cíle poslední kilometry, to už musím dát. Když už to ale opravdu nešlo, musel jsem střídat s během chůzi.

Těch čtrnáct kilometrů mi trvalo hodinu a půl. Doběhl jsem v takovém stavu, že jsem okamžitě zrušil dnešní domluvené putování a šel spát. Starost mi trochu dělá levý kotník. Ano, ten, co mi kdysi Dr. Mašek uvolnil tak, že se občas hlásí i po pěti letech od zázračného křupnutí. Půjdu jej rozběhat v bosobotách. Neměl jsem je 14 dní a možná to je ta příčina.

V současné době probíhají jednání s firmou Terra Plana a brzy by se tyto boty měly objevit i u nás. Výhodou bude nejen stejná cena jako v Anglii, ale i možnost zapůjčení na vyzkoušení.

úterý, února 15, 2011

Běhám minimálně

Myšlenka, která se mi již dlouho honila hlavou. Něco na těch minimalistických botách musí být. Zlom v mém rozhodnutí vyzkoušet zas něco nového nastal po výměně tweetů s Jaromírem V. Doporučil začít botami Terra Plana. Na svém blogu velmi pěkně a srozumitelně popisuje "Návrat k přirozenosti".

První výběh v botách s podrážkou tloušťky 4 mm po celé délce chodidla se odehrál sice potmě, ale zato na čerstvě napadaném a uježděném sněhu. Dojem z přiblížení se Zemi, byl proto velmi radostný. Chybné došlapy sníh utlumil a ani přes tenký materiál mi nebyla od nohou zima. Absence silné gumy pod chodidlem mě donutila běžet jinak. Pečlivě jsem vybíral místo došlapu a chybějící materiál pod patou mě nutil paradoxně běžet rychleji. Přirozeně jsem se předklonil a musel tak rychleji kmitat nohama. Asi po šesti kilometrech jsem nezaznamenal žádný diskomfort na svalech a vazech od kolen dolů. Následující dva běhy jsem vyrazil v konvenčních Mizunech.

Další seznamování s Evo II Barefoot už nebylo tak jednoznačně pozitivní. Sníh zmizel a k lesu to mám více-méně po asfaltu 1,5 km. Celou část této trasy jsem nebyl schopen najít došlap, který by mi vyhovoval. Dopad na přední část chodidla jsem díky letitému dupání na paty dlouho nevydržel. Musel jsem dělat krátké šouravé kroky, aby zbytek těla tolik netrpěl otřesy. Zato v lese na listí a bahně jsem se rozeběhl s daleko menším úsilím kontroly došlapu. Nedopadal jsem na paty sice plnou vahou, ale většina kroků přes paty určitě byla. Asi po dvou kilometrech po měkkém jsem dokázal nějak přirozeně došlapovat na vnější stranu chodidla. Ani plně na patu, ani na špičku. Tento styl se mi podařilo udržet i po asfaltu cestou domů. Desítka, z toho většina po měkkém, opět nepoznamenala výrazněji vazy a svaly okolo kotníku a lýtka. Jen lehká únava.
Tu samou zkušenost s hledáním ideálního došlapu jsem udělal i při dalším výběhu. Opět po odpočinku ve starých botách, opět první kilometry nepřinášely požadovanou radost z cítění Země. Každopádně hlavním viníkem je ten zpropadený asfalt. V terénu jsem opět nalezl vyhovující došlap a doběhl s ním až domů.

Máme na Rohožníku rekultivovanou skrývku, která tvoří sice krátký, ale velmi prudký kopec. Seběh, spíše schůze dolů, po staré travině mísené s bahnem byla v Evo II jistá, stejně tak ani při šplhání nahoru boty nepodkluzovaly. Budu se snažit botky obouvat častěji. Důvod, proč v nich běhám, je srovnat léty pokřivený aparát a navrátit se k přirozenosti. Drobný krok už mám za sebou. Při běhu v bosobotách mě nebolí klenba, která se při běhu v konvenčních botách s vložkami občas ozývá.