Malá vzpomínka

Mám kromě běhání i jiné záliby. Jednou z největších jsou hory - v létě. Pořídili jsme stan, píchli jsme prst do mapy, a již čtvrtým rokem vyrážíme i s dětmi v prvním srpnovém týdnu k našim jižním sousedům.
Fotografie, kterou považuji za jednu z mých nejhezčích, byla pořízena loni na rakouské straně Zugspitze. Váže se k ní vzpomínka na běhání. Na místo, odkud je fotografie pořízena, je to asi dvě hodiny ostrého stoupání od horní stanice lanovky z Ehrwaldu. Kousek od tohoto místa jsme potkali běžkyni, která se mile usmívala. A to bylo 7 stupňů nad nulou.
Je to jedna ze vzpomínek, kdy se vám se hned vyběhnout. Hory, ticho, panenská příroda, jen vy a hory. V takových chvílích mám pocit, že jsem se příblížil k něčemu nekonečnému.

Těším se

Těším se na sobotu.
Zaprvé na setkání v 11:15 v Říční (díky za upozornění :-)) ulici s ostatními tragédy. Líbí se mi, že ačkoliv nám to každému běhá jinak, všichni si vzájemně držíme palce a podporujeme se, že máme radost, když se druhému daří.
Zadruhé na běh s Milošem. Jak řekl Lubosh, běh s Milošem je nad tisíc pouček.
Zatřetí na diváky. Doprovodný tým je plně připraven, a diváci zajištěni na 7. a 18. km
A nakonec na očekávaný čas 1:40. Věřím si. Včera jsem při 75 % TF běžel 5 km v čase 4:37/km.

Dneska a v pátek ještě volný běh a hurá na start !

Nemám plavky !

Refrén rasta-skladby Na Máchově jezeře si v duchu zpívám vždy, když si jdu zaplavat. Živá nahrávka z roku 1987 skupiny Babalet v podání zesnulého Aleše Drvoty je z těch písní, které pohladí a pobaví.

Moje koupání v bazénu je nahodilé a relaxační a nemám v něm žádné ambice. Naučil jsem se neutopit až ve třetí třídě základní školy v tehdy pěkném bazénu v Radlicích. Do té doby byly mé zážitky mlhavé, rozmazané a doprovázené nevolností z chlorované vody. Pamatuji si na dlouhé dřevěné bidlo a plavčíka v Podolí, který se mě snažil utopit. Neustále mě tím bidlem plácal přes záda a pokud se mi náhodou podařilo bidlo zachytit, velkou silou mě odmrštil dál od břehu. Jak já toho tlusťocha nenáviděl.
V Radlicích to bylo jiné. Učili nás plavat tam, kde jsme stačili a naučil jsem se mít vodu rád. Až moc rád. V sedmé třídě jsme s bratrancem přeplavali jezero v Hamru a mámu málem museli křísit, když jsme se vrátili skoro za dvě hodiny.
Další výuka probíhala ve škole už v dospělosti. Ukázali nám jak se správně plavou prsa, kraul, znak a z toho žiju dodnes. Také nás tenkrát nutili skákat šipku. Ze tří metrů. Nikdo se sice nezabil, ale jeden spolužák tam soustavně pouštěl placáky. Po pátém skoku už byl červený jako rak a stále více se usmíval. Učitel mu to skákání raději zakázal. Kdoví, jaké by si odnesl následky. Po placáku nebolí jen břicho, to se dá snést, ale bolest nížeji je již méně snesitelná.

Kraul mě baví. Asi proto, že ho neumím a nadřu se přitom víc než při prsou. Pochybuji, že můj styl plavání je relaxem k běhání. Na nohou mi při plavání pracují jiné svaly až se divím, kolik jich vůbec mám.
Dnešní koupání v Axe bylo fajn. S příchodem jara vypnuli ohřev vody, v jednom uchu slyším stále moře, můj parfém pro následujících 24 hodin má jméno deochlor, a oči získali barvu králíka. Už se těším na běhání.

Ještě malou odbočku:
Nedávno jsem se zmínil o příjemném chlapíkovi, který mě oslovil při sněhové vánici ve Stromovce. Všiml jsem si, že se už zapojil do diskuse resp. poradny na behej.com. Mám z toho ohromnou radost a přeju mu hodně síly ať to zvládne, a těším se na viděnou.

Zpátky na Vysočině

Docela rozumím mimopražským lidem z fóra, kteří se podivují nad naším běháním nasucho. I fotky z Tučňákova dnešního výletu vypovídají mnohé o terénu okolo Prahy. Mě dnešní den zavál mezi stále zasněžené pláně předjarní Vysočiny. Jen občasný závan teplejšího vzduchu signalizoval, že zimní potěšení je vlastně již jarním.
Opustil jsem bláznivou myšlenku maratonu v České Lípě a vyběhl jsem zvolna podle nového plánu na trasu 50 min tam a stejnou cestou zase zpátky. Sněhu je v lese stále dost, a tak nezbylo, než se vydat po vyzkoušené trase vedoucí částečně po silnici. Zima trvá už tak dlouho, že mi ani nevadily ledové koleje a potoky vody mířícími přímo do vyhřátých bot. Zase mám další ponaučení. Na příští zimu si pořídím krosové botky. Už jsem se trochu vyptával a asi zůstanu u mé oblíbené značky - Asics - model Trabucco.
Ale zpátky na silnici. Bylo příjemnější běhat po sněhu, protože i řidiči jezdili opatrněji. Mé vyprané tchibo vydrželo zářivě šedivé jen do prvního setkání s automobilem. Divné, ale nevadilo mi to. Za 6 km bude les a ta vidina byla silnější, než aby mě rozhodil tečkovaný obličej skropený špinavou vodou. Snažil jsem se dodržovat předepsanou TF 65-75 a do kopečků jsem ubíral. Hlídání TF mi pomohlo i v tom, abych neběžel moc rychle. Tři dny pauzy byly znát a tělo si spokojeně odfukovalo.
Drobná nejistota, jak to bude vypadat v lese, se změnila v radost. Uježděný, místy zledovatělý sníh byl vlivem teplot a deště rozměklý a běželo se po něm výborně. Zde jsem pořídil i fotku. Vypadám na ní nějak divně, ale chtěl jsem zaznamenat hlavně ten povrch - a to se povedlo.
Běželo se mi skvěle. I na kótě 700 jsem byl dříve o 8 minut než před měsícem a půl. Sbíhal jsem na Starou hlínu a začalo vydatně pršet. Tady jsem pořídil fotku uvedenou v záhlaví článku. Živě jsem si představoval, jak tam běžím v plus 18 stupních, voňavé jehličí osvěžuje vzduch a zdálky na mě mává rodinka na kolech.
Hodinky ukázaly 50 minut a já se otočil k návratu. Sice jsem si zahrával s myšlenkou tu euforii potáhnout, ale rozum zvítězil. Cesta zpátky utekla velmi rychle, za čas o minutu delší. Ten dnešní běh v dešti řádně prověřil i tchibo oblečení, zda výrobce nelhal s vodoopudivou úpravou - nelhal.
Sice to podle fotek na jaro nevypadá, ale lehce se pohupující stodvacítka se zamlženými okny zaparkovaná v lese podala jasný důkaz. JARO TO TU !!!

Poslouchám :)

Neběhal jsem už celé dva dny. Včera, když jsem cestoval do Kolína, zálibně jsem pokukoval po každém lesíku a říkal si, jaké to tam asi je. Zda jsou pěšinky rovné, či hrbolaté, zda ledu ještě dost, nebo či bahno stříká od nohou. Do toho svítilo slunko, pára stoupala od úst a ze země čišela energie jen vyrazit a nabarvit vše nazeleno. Missmut je pryč a zbytky únavy se zvolna rozpouštějí. Všechno ve mě křičelo. Utíkej. Večer jsem byl naladěn jak ráno vyběhnu.

Ráno je vše jinak. Probouzím se v 7:15, synek sotva stihne odejít včas do školy a tělo nechce nic. Jen vodu. Keke má pravdu. Přehnal jsem to s km. Je zajímé, jak se s tím srovnávám. Zatímco před rokem jsem měl opačné problémy - donutit se jít ven, dneska se musím násilím držet doma. Schoval jsem si proto klíče od bytu a elasťáky. Hlava strašně chce, ale řeč těla je jasná - dej si pauzu. Hodně mi pomohl Keke a Tučňák svými názory. Díky vám za to.

Dnešním dnem opuštím svůj plán. Už jsem se touto myšlenkou zabýval v "Jaro začíná 4.2.", a zkušenost posledního týdne mě utvrdila v tom, že mi nesedí. Přecházím tedy na Milošův plán na PIM - vytrvalci, a po PIMu požádám Miloše o individuální. Nějak se mi ztrácí chuť dát maraton 8.4. v České Lípě. Cítím, že by to nebyl běh pro radost. Uvidím za 14 dní.

Wittyho svět měl pauzu ...

Příčinou byl sehr Missmut (hodně blbá nálada). Nějak se toho seběhlo příliš mnoho najednou, pracovně, osobně, a ani ranní běhání náladu nezlepšilo. Odpískal jsem úterní plavání s Papaayou a středeční běhání s Kekem nahradila nevyhnutelná práce. Skoro hodinová návštěva zubaře také moc pohody nepřidala. K tomu se připojila klesající návštěvnost blogu, téměř nulová odezva a následkem byl výpadek. Vážně jsem uvažoval, že blog smažu. Zatím ... tu zůstává, a až bude veseleji, zase něco napíšu.
Přeju všem "Běh v duši" Zátopčaník

Neběhám moc ?

Tak nevím. Za čtrnáct dní je ½ PIM, číslo 935 na mě kouká z lednice a v týdnu naběháno 71 km, od začátku měsíce 193 km. Při snaze o svižnější tempo se TF pohybuje kolem 65 % a nohy ne a ne zrychlit. Nejlépe mi je v kopcích. TF se posune k 80 % a nohám stoupání vyhovuje. Ale na rovince mi to prostě neběží.

Dnešní snaha o „něco“ delšího skončila na 23. km. Naložil jsem se do horké vody s regenerační solí a je mi fajn. Nohy nebolí – ale prostě neběhají. Mám tedy běhat míň, nebo dát nohám více volna ?

Cirkus s Milošem

Dnes jsem se zúčastnil běžeckého cirkusu, který pořádal Miloš v pražské Stromovce. Na setkání s Milošem jsem se těšil tak, že rodinný výlet musel být odložen na příští týden. Díky „jarnímu“ počasí mimo Prahu to zas nebyl takový problém ostatní členy rodiny přemluvit aby si přispali.

Při sbíhání kopečku ke konečné tramvaje jsem s potěšením zaregistroval, že před Planetáriem už stojí pěkný dav lidí. Na místě jsem se přivítal s několika už známými tvářemi, a hrnul se seznámit s Milošem. Do dnešního dne jsme si jen psali. Bylo mi velmi příjemné si s ním stisknout ruku. Miloš na mě působí jako velmi skromný člověk, který svým přirozeným vyzařováním dokáže nadchnout každého, a myslím, že nejen lidi postižené běháním. Díky němu jsem před devatenácti měsíci objevil nepopsatelnou krásu běhání, které mi, jak Miloš říká, dalo víc, než jsem mu obětoval.

Nejprve se odhaduji minimálně stohlavý dav vydal na zahřívací kolečko. Po něm nám Miloš ukazoval jak se správně rozcvičit a vysvětlil nám, co se děje v těle při různých situacích. Dokonce si i lehl na zem a předváděl cviky na uvolnění zad. Došlo i na běžeckou abecedu, kterou jsme po Milošovi napodobovali. Po třetím cviku mu zazvonil telefon, tak jsme všichni dělali, že také telefonujeme. Prý ale tento cvik do běžecké abecedy nepatří.

Poté, co nám Miloš poskytl spoustu užitečných rad, vyrazili jsme na společný běh Stromovkou v mírném tempu. Chodci raději sami opouštěli cestu a někteří nás povzbuzovali. Prý nějaký závod, nebo co. Omylem jsem odbočil za skupinkou, kterou vedl Rosťa a dal si jeden chrtí okruh přes kopeček. Na rovince jsem se opět připojil k Milošovi a se skupinkou pohodových běžců doběhl k Planetáriu.

Byl to zážitek do mé sbírky nej. Do té patří první maraton, dlouhé běhy na pohodu a běhání se stejně postiženými z JM.

Myslím si, že jako mě, nadchl Miloš i řadu jiných. Nevím, jak přesně napsat co cítím. Kdo se někdy setkal s vysokou duchovní bytostí mi bude rozumět.

Miloš patří k těm, díky nimž, je život na této planetě hezčí.

A na závěr: kdo by se rád setkal Milošem má možnost na ½ PIM, kde bude dělat vodiče na čas 1:40.

601 stupňů

To nebyla dnešní teplota bazénu v Axe, měřená eskymáckou stupnicí, ale včerejší poznání, že hopsání po schodech v domě je skutečně až ta poslední tragédí nouzovka. Po pátém zdolání schodiště jsem s napočítanými 601 schody opustil myšlenku výborné tréninkové jednotky jako náhrady za led. Zvláště poté, co sousedé začali rozsvěcet a zjišťovat, cože je to na chodbě za dusot. Na druhou stranu mě to pěkně zahřálo a motivovalo na led přeci jen vyběhnout.

Na zimní Tchibo jsem hodil bundu a vyrazil na Letnou. Bylo už 21:45, ale ať si tělo zvyká. Těžko na bojišti – cíl na dohled.
Musím po pravdě říct, že už bylo hůř. Bruslařský stadion nebyl v dokonalém stavu, a místy jsem se mohl i proběhnout. Byl to takový regeneračně koordinační běh s nahodilým střídáním všech povrchů – led, sníh, asfalt, štěrk. V zatáčkách jsem si hrál na autobus - zpomalit a velký náběh. Vyplatilo se. Zem jsem tentokrát nepolíbil. Dohopsal jsem 9 km za 55.

Chutnalo pánovi ? Sněhu je dost i na přidání.

Připadal jsem si jako v grotesce. Klapka, střih, veselá zábava na sněhu a jeden z nešťastníků to odnese důkladným vyválením. Samozřejmě obličejem k zemi. Na kolenou vyplivuje plná ústa sněhu, při pokusu o postavení na nohy, jedna z nich opět podjíždí a z kašpárka se stává sněhulák.

Takhle podobně vypadalo mé dnešní válení. Nic netušící běžec, brodící se místy po kolena v čerstvém sněhu, pozapomene na to, že pod sněhem není sucho. Zatáčka, smyk a nastává výše uvedené válení. Mělo to výhodu v poměrně měkkém dopadu. Jen malá modřina na kyčli velikosti devíti dvacetikorun.

Chtěl jsem jít dlouhou štreku už včera. Bylo relativně hezky, teplo, SUCHO. Ale tělo prostě nechtělo. Měl jsem pocit, že bych si běh neužil. Tak jsem poslechl.

Už jsem o tom párkrát psal. Snažím se řídit radami Miloše, které jsem si už párkrát na vlastní kůži vyzkoušel. Jeho bajka o oslu vnitřně ospravedlnila můj jeden den volna navíc.

Vyndal jsem si práci a věnoval se obživě. K večeru už jsem se začínal těšit. Pojedl jsem něco sacharidů – hroznové víno, a dvě palačinky na sucho s marmeládou.

Ráno jsem si natěšen přivstal v půl šesté. Vyvedl jsem psovou vyvenčit. Zatímco ona byla v tu chvíli nejšťastnější na světě, mě přepadly chmury ohledně trasy. Kromě záplavy sněhu docela fičelo, a plánovaná trasa podél řeky se nezdála zrovna ideální.

No nic. Hlavně že není minus 15. Navlékl jsem nový Tchibo komplet a vyrazil. Když jsem měl nové (mimochodem moje první) šusťáky poprvé na sobě, říkal jsem si, že jsem se zachoval jako správný tragéd. Koupil jsem si je větší. Běžet se v nich dalo, a mohlo to být komfortnější. Dneska jsem se ale za to plácal po zádech. Nohavice sahají až k zemi, a spolehlivě zabraňovaly sněhu k průniku do bot. Vítr rozhodl, že výlet do Řeže nahradím kroužením po Stromovce.

Myslel jsem si, že když mám doma psa, jsem ušetřen výpadům, které jsou popisovány na fóru. Nikoliv. Bylo to nečekané. Ze strany se přihnal blíže neurčený podvraťák o něco větší než pitbul a ladným skokem mezi nohy mě málem sejmul. Štěstí nás obou i majitele bylo, že měl košík. Párkrát si ještě vyskočil zavrčel a běžel si zase po svých. Tchibo zůstalo bez úhony, tak jsem to nehrotil. Už ale chápu, o čem píšete. Majitel je pako. Když se jeho pes takto chová, má si ho držet.

V posledním kolečku mě zastavil velmi milý chlapík. Vyptával se, kudy se dá běhat, kolik to měří a podobně. Dvacet let prý neběhal a zase ho to láká. Budeme mít dalšího tragéda do party. Zapamatoval si server běhej a já si běžel po svých k domovu.

Celkových 34,5 km nemělo zrovna úchvatný čas: 3:30. Ale nálada je na maximu plus a ani se necítím unavený. Mám rád běhání.