Útržek z nočního deníku

Drobná příhoda minulého týdne byla součástí jisté akce. Byl čtvrtek ráno, tři dny před maratónem v Kladně, přesně 0:45.

Mé kroky vedou z Kutné Hory k Chotěboři. Mezi poli běžím úplně sám, jen za svitu čelovky, jejíž kužel světla je bičován vydatným deštěm. Před očima se mi honí kapky a nedovolí světlu dopadnout na zem. Opuštěné místní cesty jsou ale pěkně vyspravené a mým nohám tak hrozí maximálně voda v botách. Doprovází mě zcela nový, dosud nepoznaný pocit. Noční samota. Ani představa mého přítele čekajícího za pár kilometrů v autě mi nedává pocit jistoty.

Připadám si jak nahý nechán napospas přírodě a jejím živlům. V této části českého kraje zažívám na vlastní kůži jak bídné jsou místní rozpočty. Pro černo-černou tmu téměř nepostřehnu, že probíhám jakousi vsí. Není čím zaplatit osvětlení.

Za jiných nočních běhů mě překvapilo, jak svítí oči zvířatům, pohlédnete-li do nich s čelovkou na hlavě. Září žlutě. Mezi spícími domy jich ale mnoho není. Počasím, ve kterém by ani psa nevyhnal, se prosmýkne jen drobná kočka.

Cesta z vesnice mezi další lány není vidět, jen dech upozorňuje na prudké stoupání. Sílu vody podporuje na otevřené planině vítr. Napravo vidím jakési žluté dopravní značení. Sakra, to ale není pevný bod! Vždyť to jsou dva páry očí, které mě bedlivě sledují a otáčejí se ve směru mého pohybu.

Pud sebezáchovy vítězí nad uklidňujícími myšlenkami. Co by se mi tak mohlo stát? Maximálně mě tu ráno najdou s dírou v krku. Zkouším zahnat ty dravé šelmy tleskáním. Zabralo to. Dvě laňky se otáčí a mizí v poli kam oko mé už nevidí.

Za hodinu sedím v příjemně vyhřátém autě. Milimetry plechu mě dělí od venkovní sloty. Štafetu převzal chudák kamarád. Ale komu je vlastně lépe? Mě, v suchu a pohodlí oddělenému od podstaty nebo jemu ve vodě a vichru s nemyšlenkami v tichém souznění s přírodou?