Obyčejný den

„Není nic, než tahle chvíle“. Tak praví Pokojný bojovník ve stejnomeném filmu, který zakončuje náš obyčejný den strávený ve městě, které ve 14.století, za dob panování Karla IV., patřilo mezi nejvýznamnější v zemi. Město, historicky proslulé vinařstvím, bohaté z pěstování obilí a v neposlední řadě z chmelu, leží u dolního toku Ohře.

Kostel sv.Petra, kde kázal Jan Rokycana, je obkopen pravděpodobně nejstarším městským hřbitovem. Tak, jak poklidně dýchá místo posledního odpočinku, působí i atmosféra tohoto, dnes moderního, města.

Memoriál Karla Raise se v sobotu zařadil mezi naše objevené závody, které jsme běželi prvně. Měli jsme s Radkou šťastnou ruku. Přestože by se dalo organizátorům sem-tam něco vytknout, celkový dojem ze silničního běhu od elektrárny Počerady do Loun je výborný.

Prezentace, zázemí a cíl závodu je u Městského koupaliště, respektive v přilehlé základní škole a lounském výstavišti. Snad jen díky slabé účasti čítající 99 běžčů proběhla registrace bez vážnějších zádrhelů. Ve škole byli k dispozici tři šatny, bohužel však neoznačené. Dostatečné soukromí tak chybělo ženám, které tvořily pětinu! startujících. Účastníci, kteří dorazili svými vozy, snadno zaparkovali v okolí areálu a využili svá auta i pro úschovu svršků. Ti, co přijeli hromadnými prostředky, měli situaci těžší. U registrace sice obdrželi šňůrku s lístečkem a svým startovním číslem na své zavazadlo, které odložili na startu do připravené dodávky, ale to nakonec skončilo na zemi, nehlídané nedaleko cíle (Špatný příklad z Běchovic :().

Na místo startu dopravily závodníky autobusy, které jely po trase závodu. Mohli jsme nejen sledovat, kudy povedou naše kroky, ale zejména obdivovat okolí. Rozhlednu, vrch Oblík, Ranou a dominatu, komíny elektrárny Počerady.

Prvotní informace byla, že na trati čítající 15 kilometrů je jedno občerstvení. Nebylo. Pro českou špičku, ke které má Radka blíž, než já k té mužské, to nebyl faktor limitující. Pro nás s časy nad hodinu už ano.

Vybíhali jsme s plánem na 1:05, s tím, že první tři kilometry dáme pomaleji. Po výstřelu jsme tak běželi na chvostu a na první kilometr dorazili za 4:24. Bohužel jsme toto poklidné tempo už nedrželi a na třetím kilometru (13:06) běželi tempem na plánovaný čas. Předběhli jsme pár rychlopaličů a ani mírné stoupání kolem pátého kilometru nás výrazně nezbrzdilo.

U sedmého kilometru začalo Radku píchat pod žebry. Na chvilku jsme zpomalili. I pro mě to byl vítaný odpočinek, neboť po pátečních 66 km na kole v terénu a běhu z Dobřichovic do Dobřichova minulou sobotu, byl můj dech asi deset metrů přede mnou.

Radka se záhy oklepala a začala se mi vzdalovat. Zázrakem se mi podařilo neztratit ji z dohledu. Předběhli jsme ještě pár běžců a dokonce i první štafetu. Škoda, že díky malému počtu účastníků jsme na zcela uzavřené trati běželi skoro sami. Probíhali jsme pár vesničkami, jejichž obyvatelé stáli u trati a povzbuzovali. Nádherný byl doběh parkem u řeky, kde jsme sbírali poslední zbytky sil na závěrečné stovky metrů.

Cíl závodu na městském výstavišti utopeném v zeleni byl v obležení diváků, kteří vytvořili frenetickou kulisu. Moderátor popoháněl do cíle jmenovitě každého z běžců, kde již čekalo výtečné občerstvení a po teplé sprše i oběd a další (i zrzavé) nápoje dle výběru. Já jsem byl s výsledným časem 1:05:59 spokojen, Radce se moc nelíbilo 46 vteřin, které ji od plánované mety dělily.

Součástí závodu byl i závod postižených. Při přímém kontaktu na trati i při vyhlašování si člověk uvědomí, jak moc si váží každé chvíle, kterou má. Já vím, nepotřebují litovat, jen pomoct. Snad jsme jim malinko pomohli, když jsme si s nimi zazávodili a prohodili pár slov. Dva jsme do kopce předběhli, aby nám později ukázali z kopce záda a přivítali nás až v cíli. Nejsou jiní, jsou jako my, jen to štěstí se od nich v jednu chvíli odvrátilo.

Den však ještě nekončil a přišlo nám škoda si to krásné město neprohlédnout ještě jednou, pomaleji. Vydrápali jsme se po 184 schodech na kostelní věž v centru a za pouhých 10 Kč relaxovali na ochozu sv.Mikuláše. Historické centrum Loun je jedním slovem nádherné. Krása nedaleké Ohře a spousta zeleně přispívá k pocitu, že to je místo, kam se rádi vrátíme.

Přetěžký úkol

Tušil jsem, že vměstnat běh dlouhý 1O km přesně do 5Oti minut bude těžší než je tomu při vodičství na půlmaratónu a maratónu. Avšak to, co mě čekalo na trati Kbelské "skoro" desítky, zcela rozvrátilo mé plány.

Miloš odvolal pro tělesnou slabost (zákeřná mužská nemoc na čtyři) své vodičství na 4O minut a jal se vyběhnout se mnou. Jak jsem předpokládal, měli jsme na startu ztrátu asi 12 vteřin. Zvolil jsem tempo lehce pod 5 min/km. Na milníku prvního kilometru čas ukazoval 5:1O a v mé mysli se rozlila spokojenost.

Nepamatoval jsem si z předloňského ročníku, zda trať je kratší nebo delší než oněch propozičních 1O km. Druhý kilometr podle ukazatele pořadatelů byl mírně delší a třetí byl až ve vzdálenosti 315O metrů. Čas 15:22. Uzrálo ve mně podezření, že trať je právě o těch 15O metrů delší a máme už jen sedm kilometrů na stažení přebývajících 22 vteřin.

Zrychlili jsme, chybou bylo že příliš. Bohužel někteří spoluběžci se začali propadat vzad. Na čtvrtém km čas ukazoval přesně 2O minut a tempo jsme srovnali zpět k pěti minutám na kilometr. Stojan šestého kilometru byl pro změnu na metě 585O metrů a naše padesáti minutová skupinka zde proběhla v čase 29 minut.

Tempo jsem znovu mírnil, ale přitom si nechával rezervu, co kdyby byl konec delší. Nebyl. Kbelská "skoro" desítka má téměř o 2OO metrů méně. Na jednu stranu považuji za úspěch, že jsem se vůbec trefil mezi 49 a 5O minut (49:40), ale rozhodně nemám radost z toho, že jsme mezi 3. a 4. km zbytečně zrychlili a utavili nejednu běžeckou dušičku. Těm, kteří to vydrželi a udělali si osobák, upřímně gratuluji.

Recenze: Uběhněte maratón za 100 dní

Musím se hned z počátku recenze přiznat, že řídit se radami v knize nebylo vůbec jednoduché. Jedna stránka věci je, poctivě se držet všech, jistě dobře míněných, rad a druhá je jejich praktická proveditelnost.

Úvod knihy je věnován matematické modelaci výkonu pro čtenáře, který skutečně zamýšlí uběhnout maratón za 100 dní. První strana obsahuje konstanty, jakými jsou například 42195, 100, 24 až po 60, 5 a 4. Ty jsou na dalších stranách přehledně, pomocí složitých vzorců, upraveny do tabulek.

Tato stavba knihy má zajisté svou logiku. Nestačí pouze sdělit, že ke zdolání maratónu je třeba každý den uběhnout necelých 422 metrů. Autoři správně předpokládájí, že čtenář bude nabíhat metry nejen na cestě za humny, ale i při tréninku rychlosti při sprintu na autobus.

Další kapitola je proto věnována různým pomůckám, které usnadní počítaní uběhnuté vzdálenosti. Od rozličných krokoměrů a navigací až po vysvětlení funkce pásma, tužky a papíru. Celkem 1200 stran obsahuje drobně tištěné údaje o všech zastávkách ve Středních Čechách a jejich viditelnosti, respektive vzdálenosti, odkud lze spatřit a dostihnout přijíždějící spoj.

Ze seznamu jsou tak zcela, jako nevhodné, vyloučeny ty stanice, kde viditelná vzdálenost přesahuje půl kilometru. Uběhnout maratón za 100 dní nezná, oproti jiným radám „Miloš říkal“, dny oddechu. Je tedy nezbytné, denně odběhnout alespoň metr a na druhou stranu dát pozor na překročení plánu.

Nezřídka se tak běžec dostane do situací, kdy si v polovině běhu k rautovému stolu uvědomí, že nesmí už uběhnout ani krok. Ještě zajímavější jsou tyto situace při dobíhání autobusu. Miloš v takovém případě radí (to aby byl člověk ušetřen nevybíravých poznámek trpělivě čekajícího řidiče), simulovat pohmoždění kotníku, ztrátu klíčů a podobně.

Věřím, že tato kniha přinese potěšení všem, kteří dosud smutně poslouchali vyprávění těch, kteří již maratón zdolali.

Stále zde

Předjarním vzduchem zteplalé vločky se tiše snáší k zemi. Už je to čtrnáct dní, co les za humny opustil led a množství chodců, nedočkavých houbařů, maminek s miminky a běžců spěchalo v tiché přítmí zimní přírody. Poslední ostrůvky změklého sněhu jsou od rána zakryty novou nadílkou. Soumrak se v tmu mění daleko pomaleji než v měsíci padajícího listí a nabízí hodinu neopakovatelného zážitku.

Které boty vybrat? Žluté, bílé nebo ty špinavé? Třeba zlaté, ale hlavně ne Jezuna, které v čerstvém sněhu nabírají pěticentimetrový podpatek. Nedočkavě odpočítávají metry k lesu: 250, 150, 50. Mezi domky je uklouzáno. Jak jinak. Městská část s téměř osmi tisíci obyvatel nemá (vůli) na úklid. S blížícím se lesem mizí vyježděné koleje a boty jemně laská deseticentimetrová poduška.

Prošlapaná místa od nedočkavých běžců se střídají s panenskou hladinkou, kde bota dychtivě rozhrnuje jemný příkrov. Laská se s vodou změněnou v jemnost bez zásahu člověka. Dopadá tu zvysoka, tu se šine. Jednou podle chuti, podruhé podle zkušeností ze známého terénu. Tu skrytý kořen, co běžce vyhodí a rozplácne jej, tu díra, co cvičí pevnost kotníku. Kolikrát už tu běžela… V suchu, horku, mokru, zimě, na ledu. Přemítavá, trápící se a přeci šťastná. Ano, už je to sedm měsíců, co tu běhá.

Těžko to vysvětlit, že stejná místa jsou pokaždé jiná. Jiný pohled, jiná nálada, či snad rostoucí les jehož změny se více cítí než vidí? Chápe to, ba co víc, poznává, že sem patří. I proto se srnky nepolekají, když si s nimi vzájemně kříží stezku. Ladně odhopkají po své, stejně jako bota si víří sněhový prach na její cestě. Našlapuje tak, že její stopa se ztrácí ve změti jiných. Neohlíží se, zda její stopa je trvalá. Cítí se, jako by byla tou vločkou, která právě přistála na samé špičce a nese se, dokud se nesmísí s ostatními. Šlape si tady a teď.

Splněný sen

Poslední kolo. Zrychluji jen malinko. Nikdo mi nedýchá na záda a zítra chci chodit. Naposledy 32 schodů nahoru, rovinka okolo elektro dílen, naposledy 28 schodů dolů. Rovinka okolo svařovny, poslední dvě pravoúhlé zatáčky. Frenetické povzbuzování přátel z domácího oddílu vrcholí. Cíl. Do očí se mi derou slzy. Vyhrál jsem maratón. 

Stejně jako všichni ostatní, kteří dokázali fyzicky a hlavně psychicky vydržet kroužení potemnělými chodbami, jsem dostal velmi cenou medaili. Ručně malovanou na kousku dřeva. Ten, kdo ji vytvořil, nám předal svůj osobní dar, kousek sebe. 

Hluboce se skláním před vůlí Vaška Klose. Na pátém kilometru mi dal první kolo, v polovině závodu stále vedl. Pak bohužel přišla křeč, krize a Vašek si musel odpočinout. Přestože musel některá kola zdolat pěšky, zabojoval jako lev a závod dokončil. Zaslouží si hluboké uznání. 

Výborný výkon podala Lucka Růžková. Někde kolem 25. kilometru řekla, že už jí to nebaví a chce mít závod co nejdříve za sebou. Zrychlila tak, že nám všem začala vracet kola zpátky a probojovala se z poslední pozice až na konečné třetí místo. 

Můj pocit z prvenství byl záhy vystřídám uvědoměním. Pokolikáté již. Ve sportu i v životě. Stačí jen mít záměr a žít jím. Není to o stavu "chci" za každou cenu a ohýbat neohybné. Je to o cestě za cílem způsobem, jako když máte záměr zvednout ruku a podrbat se na hlavě. Život je hra, která stojí za to, aby byla hrána s plným nasazením. 

odkaz na loňský ročník

Měl jsem sen

Již posedmé mě Miloš poctil svou důvěrou a jmenoval mě vodičem na Pražský mezinárodní maratón. Jako starý mazák si věci už dávno nepřipravuji den předem, ale půl hodiny před odchodem z domu. Já vím, Miloš říkal..., ale kdo by pořád poslouchal ty jeho rady. Pak jsem se nemohl divit, že se stalo nevyhnutelné. Místo vesty vodiče s časem 4:00 jsem sbalil vestu z půlmaratónu s časem 2:00.

Na srazu vodičů bylo veselo. Poprvé tento vtípek s vestou předvedl PetrP. Miloš byl však tentokrát neoblomný: "Co sis spískal, to si odběhni." Nu což. Vydal jsem se k předním řadám startovního pole a cestou si dělil časy na podrobném rozpisu tempa dvěma. Měl jsem trošku problém dostat se mezi elitu, ale sporťáci se srdečně zasmáli a přijali mě mezi sebe. I na tvářích tenoučkých borců z Afriky se mihl úsměv. Opětoval jsem jej.

Abych své ovečky, které chtěly běžet maratón za dvě hodiny, neuhnal, měl jsem tempo rozvržené dle rad Miloše: první pětka pomalejší v tempu 3:05, druhá 2:53, do 35.km 2:47 a zbytek 2:45. Komentátor, Milošův jmenovec, představoval jmenovitě favority, prezidenta, rozhodčí a popeláře. Na vodiče už nezbyl čas, neboť jeho slova přerušil startovní výstřel. Zpoždění na čáře jsem měl pouhé dvě vteřiny, nemusel jsem proto upravovat svůj rozpis temp.

Elitní běžci vyběhli rychleji než já. Marně jsem na ně volal, aby zvolnili, že se zbytečně brzy utaví. "Ať si běží, zase pár těch, kteří neposlouchají, co Miloš říkal." Na pátém kilometru jsem byl podle plánu za 15:25. Občerstvení se mi podařilo nějak minout. Nevadí, vždyť běžím jenom dvě hodiny. Začal jsem podle plánu zrychlovat a na desátém kilometru doběhl vedoucí skupinku. Čas 29:51 byl přesně akorát, těšil jsem se, až mě Miloš v cíli pochválí.

Do 25.kilometru jsem konečně fungoval jako vodič. Mí spoluběžci nebyli tak sdílní, jako když jsem s Radkou běžel na čtyři hodiny. Bavil jsem se aspoň tak, že jsem dělal opičky do kamery a na diváky. Štamgasti z Nuslí byli na svých židlích před hospodou a nabídli mi jedno řezané. Přišlo velmi vhod, měl jsem malinko žízeň.

Snažil jsem se závodníky povzbudit, překonat jejich krize, ale nebylo to nic platné. Od 26.kilometru jsem běžel sám. Dva kilometry před cílem jsem se nechal strhnout povzbuzujícím davem a cílem proběhl za 1:58:53. Snad se Miloš nebude zlobit, že jsem ten konec natáhl.

Za dechem hor I.

Tma. Časná mlha přikrývá betonové předměstí. Ve vyhřátém povozu dvě dámy zvolna navazují nit předčasně ukončeného spánku. Jede se za sluncem, na východ. Bílé kužely lamp osvětlují šedou hmotu, krajina ani náznakem nehlásí blížící se svítání. Odříznuti od života, v plechovém nic, míjí zelené cedule: Pečky, Kolín, Poděbrady, Hradec Králové. Milosrdná, teskná, mámivá, poddajná. Tma.

Světlo. Slunce zprvu zvolna, záhy v plné síle vše osvětlí. Noční student zhasíhá světlo ve svém pokojíku. Pekař vytahuje z pece poslední várku. Krajina již není skryta, dámy se probouzí a povoz se plynule sune k cíli, k Náchodu. Ten za svůj název údajně vděčí tomu, že se tudy chodilo do Polska. Dnes se tam přes Náchod jezdí auty.

Jednou za rok, v poslední říjnovou sobotu, není Náchod tím městem, přes které chodí nebo jezdí; stává se cílem. Cílem pro více než tři stovky lidí, kteří sem přiběhnou z Hronova. Někteří jen tak, protože chtějí, jiní měří délku svých kroků s ostatními. Všechny však spojí radost z toho, že můžou.

Pro Náchod je to velký den. Početný zástup ochotných a milých lidí zajistí běžcům čísla, místa na převlečení, sprchy, pamětní ručníky, teplý čaj, autobusy do Hronova a policisty. Ti zařídí, že běžci mají ten den přednost. Náchoďané obsadí centrum města a vytvoří atmosféru, ve které se cítí vítězem každý. Jak triskní se v tomto porovnání jeví doběh pražských Běchovic, se kterými je běh Hronov – Náchod srovnáván.

Letošní změněná a delší trasa podél Metuje je úchvatná. Nejdříve vzdálené chvění, blížící se vzdechy a vzápětí postavy nořící se z mlžného oparu vznášející se z louky vedle kolostezky. Obrázky dechu hor.

Poslední letní ráno

Chladné, přesto přívětivé. Zatažené, a přeci jasné. Tiché, jemně podbarvené ptačími hlasy. Sobotní ráno. Čas dlouhých svršků i spodků. Ledvinka, stovka na vlak, brzká hodina. Vtipná a milá paní nádražní pokladní: „A kolečko?“

Útulný, vyhřátý, včasný sloní vlak. Druh v běhu i životě čekající s pozvánkou k návštěvě opadavého Polabí. Pečlivý výběr stokrásné trasy. Rybník, pole, les, jehličí, listy, klidná silná řeka. Slova důležitá i pro potěchu. Krok volný, svižný, libý.

Klid i ruch. Rychlovlak na velimském okruhu. Přátelské upřímné poděkování a loučení. Konejšivá náruč stříbrně modré soupravy. Teplo útulného bytu. Voda dovnitř i z vrchu. Tvaroh, chléb, česnek, máslo, sůl.

Takové bylo poslední sobotní letní ráno.

Kladno mé, milované, již potřetí

Můj drahý příteli,

velmi mě mrzí Tvé táhlé zranění, které Ti nedovolilo být svědkem, dle mého názoru, vrcholného setkání v Kladně. Ani nevíš, jak moc jsem hrdý na to, že jsem členem Maratón klubu Kladno. Skupiny přátel, kteří dokáží připravit naprosto dokonalou akci jak pro ty, kteří umí podat špičkové výkony, tak i pro nás, kteří milujeme běhání pro všechno co nám dává. Také umíme podat špičkové výkony. Limitní pro nás. Vždyť víš, jde jen o úhel pohledu.

Malinko se stydím, že jsem nestál mezi pořadateli na občerstvovačce, neboť byla potřebná každá ruka. Moc děkuju Frantovi Tůmovi, který mi řekl: „Běž.“ Byl to vskutku zážitek, kterého se do smrti nenabažím. Sám jsi to loni cítil. Spojení „vše pro běžce“ spolu s tratí v lese, vyvolává ve mě pocit neuvěřitelně blahého rozpoložení.

Já vím, můj výsledný čas nebyl nijak ohromující. Vždyť Forest trefně poznamenal, že jsem ho zklamal. Sebe však ne. Dobře znáš mizérii, která se na mě lepí celé dva měsíce. Z mých 400 kilometrů měsíčně zbylo ušmudlaných 280. O nějaké přípravě se vůbec nedalo hovořit. I Miloš, sledující ze západu země mé snažení mi radil, abych už letos nezávodil. Holt Balaton něco stál.

Byl jsem na startu strašně moc šťastný. Vždyť to znáš, když lidi něco spojuje, aniž by navzájem po sobě něco chtěli, je to nádherný, osvobozující stav. Z oválu jsem po prvním kilometru vybíhal mezi posledními. Čas šest minut jsem okomentoval spoluběžícímu 3COPovi „asi na tom nejsem opravdu nejlépe“. Zkusili jsme trošku zrychlit. Jirka (3COP) mě ale po chvilce nechal běžet samotného. Asi to bylo na něj moc, říkal něco o robotkovi.

Nemyslím si, že bych běžel rychle, čas 34 minut po 6,5 km nasvědčoval výslednému času kolem 3:45 a Jirka chtěl běžet pod 3:30. Mám hrozně rád, vybíhat zezadu. Pomalu se rozbíhat a závěr řádně osolit. Málokdy se mi to ale povedlo. Většinou stržen hloupými ambicemi (k čemu proboha?) jsem více než prožitek vnímal čas, tempo a vidinu výsledku. Včera ne. Už poněkolikáté bez hodinek, bez cíle, jsem „jen“ běžel.

Až teď, ze židle, přepočítávám, že 11,5 km jsem měl přesně za hodinu. Když jsem však před 30ti hodinami ukazatel času míjel, jen jsem se bavil tím, že až naskočí 1:00:00, tak povyskočím. Tady Ti musím vyprávět smutnou příhodu. Kousek za občerstvením jsem míjel Jarku Pokorovou. Brečela. Myslel jsem si, že přepálila. Váhal jsem, zda ji mám nějak utěšit. Na stranu ne se přikláněly situace, které jsem i sám zažil. Stranu ano vyvažovalo naše, myslím, přátelství. Nakonec jsem, bohužel, jen proběhl okolo ní. O kolo později jsem od moderátora závodu zaslechl, že Jarku odvezli do nemocnice… Ale neděs se, můj drahý příteli, při vyhlašování jsem viděl, jak Jarka přichází zpět na stadión. Zřejmě nějaká momentální indispozice.

Po sedmnácti kilometrech jsem potkal Pavla Zemana a Láďu Nováka ve veselém hovoru. Vypadalo to, že Pavel myslel svůj úmysl běžet pod 3:45 vážně. Prý, aby musel do Bostonu. V tu chvíli na to měli oba. Já jsem se hlídal, abych stále dýchal jen nosem. Je to totiž takový můj barometr. Takto jednoduše udržuji tělo ve stavu, že tepe, dýchá a unavuje se v patřičných mezích. Když jsem měl nutkání otevřít ústa, jednoduše jsem zpomalil. Proč taky ne, žádné hodinky, žádný stres.

Čas za půlkou (cca 21,5 km) ukazoval 1:51. No fajn, to vypadalo lépe, než odhadované cílové 4 hodiny. Je zajímavé, že i když tím samým místem v lese běžím už popáté, stále mě upoutá něco nového. Les mě moc přitahuje. Ale ne každý, existuje jeden, z kterého jsem prchal. Byl tichý, ponurý, jako mrtvý. Spánek v chatě nedaleko vzdálené narušovaly noční můry. Kdoví, jakou měl historii.

Poslední čas, který jsem zaznamenal, byl po 26,5 km. Číslo mi přišlo hezké: 2:17. Autobusem 217 jsem totiž jezdil přes kopec pár let do školy. Tehdy jsem ještě neběhal. Nedělal jsem téměř nic. Vlastně ano, občas jsem vyrazil za bráchou na kole (asi 70 km) a ve škole chodil na kripling. To byl sportovní kroužek pro ty, pro které nebyl vhodný žádný organizovaný sport. Zvláště s míčem jsem měl problém.

Ale zpátky na trať, drahý příteli. Dvacetpět kilometrů bylo za mnou a povolil jsem si proto dýchání i ústy. Začal jsem zrychlovat. Bylo to hrozně moc fajn. Necítil jsem žádnou výraznou únavu a mohl tak poslední patnáctku běžet pod 5. Oprášil jsem prošlý gel a trošku si cucnul. Shoda všech příznivých faktorů a nové žluté Pumy mi pomohly být šťastným do posledních metrů.

Vbíhal jsem do posledního kola před tribunu, když jsem zaslechl, že Lucka Pelantová doběhla za 3:06. To bych mohl zkusit pod 3:30! Teď už vím, že jsem se včera trošku přepočítal. To bych musel běžet v tempu 4:11, protože poslední kolo má 5 + 0,5 km. Ještě na trati jsem hecoval Mirka Otavu, že to naložíme pod 3:30. Ani náhodou. Chybělo mi k tomu necelých 600 metrů. Stejně mám ale obrovskou radost. Cedule časomíry ukazovala nádherných 3:33:03 (oficiálně mám na konci pětku :( ) a doběhl jsem s pocitem, že jsem zase jednou běžel tak, jak to mám opravdu rád.

Uf, můj drahý příteli, nebylo to moc dlouhé? Myslím ten text :). Díky Ti za dnešní výklus. Sice se nám trošku zvrhnul, že, ale byl skvělý. Z původního tempa 5:30 jsme se rychle dostali pod 5. Rovněž Tvá návštěva a Tvých nejbližších mi udělala velkou radost. Vám ostatním moc děkuji za podané ruce a slova podpory. Moc se těším, až se opět někde setkáme.

Běhám, nepíšu

Mí ctění čtenáři,

někteří z vás se ozývají, kdy přibude další článek. Musím vás ubezpečit, že jen tak brzy to nebude. Sice běhám a zítra se zúčastním 24 hodinovky v Kladně ve štafetě, ale běhavá můza je zatlačena do pozadí samotným životem.

Pro toho, kdo sleduje více mé běhání než ta slova okolo, mám několik informací o mých plánech. Kromě zmíněné 24 hodinovky chci do konce roku běžet 3-4 maratóny (lesní Kladno, Carpi, chodbové Kladno) a jeden, dva běhy českou krajinou. Z běhu naší krajinou bych rád pořídil zápisek, ale nic neslibuji. Téměř jistě se v prosinci opět přihlásím k prohlídce maďarského jezera. Toť pro tento rok asi vše.