S blížíci se startovní hodinou se více a více těším. Poslední můj delší běh byl červnový Silva Nordic Run v Novohradských horách a touha po delší vzdálenosti rostla úměrně s časem.
Na sraz u metra Zličín dorážím s hodinovým předstihem. Sotva se stačím po italsku naobědvat, už volá Vítek Škorpil, syn Miloše, který pomůže s organizací akce a hlavně se zapisováním uběhnutých a odchozených kol. Po druhé odpolední přibíhá věčně dobře naladěný sympaťák utraŠtefan Krč. Bez dalších prodlev vyjíždíme směrem na západ. V Žebráku ještě nastupuje Pavlína Procházková, skvělá česká reprezentantka na dlouhých tratích.
Do Františkových lázní sjíždíme jinde, než jsme plánovali, ale Zdeněk Dančo nás spolehlivě navádí do zázemí v hotelu Francis. V něm nám zajistil kompletně vybavený hotelový pokoj. Luxusní péče, kterou nám Zdeněk zařídil, je v podzimním počasí k nezaplacení. Pouhých sto metrů od tratě máme možnost se v teple a suchu převléknout a v noci narovnat unavené údy.
Téměř na vteřinu přesně (podle Milošových hodinek s vodotryskem značky Punťo), dne 16.listopadu 2OO9 v 18 hodin, více jak desetičlenná skupina běžců a chodců zahajuje benefiční setkání u příležitosti 20.výročí konce vlády jedné strany. Každého čekal libovolně dlouhý díl dle svých možností a chuti z celkových dvaceti hodin, po kterou probíhal běh v parku ve Františkových lázních.
První kolo absolvujeme tempem rychlejší chůze společně. Důvodem pro to byla skutečnost, že trasa byla prosta jakéhokoliv značení. Pojímám obavu, zda budu schopen po padesátém kole správného rozhodnutí na mnohých rozcestích. Nezbylo, než si vybrat záchytné body, které by mi pomohly se orientovat.
Od startu na rohu parku vedla trať okolo Pavlíka (rozuměj hotel Pawlik). Ten bylo třeba mít po levé ruce. Hotel plynule přešel v objekt bazénu a právě u jeho vstupu bylo nutné ostře odbočit vpravo ke kalichu (jeden z františkových pramenů obklopený budovou ozdobenou kalichem). U kalichu ve směru světel v zemi vedla trať druhou cestou vpravo. Nejtěžší na orientaci bylo předposlední odbočení. Orientačním bodem byly dvě sochy (v parku jich bylo jinak asi deset). Ta vlevo měla osvícení ze země přímo u odbočky, ta pravá stále kousek před ní. Problém nastal poté, co v deset večer světla pohasla. Několikrát jsem měl tendenci uhnout dřív. Poslední zahnutí trasy bylo už jednoduché – na konci písčité cesty u městského divadla.
Od druhého kola, běžíme, jdeme, každý svým pohodlným tempem. Záhy zjišťuji, že zdánlivě příjemná změna povrchu v polovině trati z asfaltu na písek má své mouchy: písek se mi hrne do bot. Proto si všechna kola, které jsem běžel, prodlužuji k souběžně vedoucí uličce před lázeňskými domy. Nejvíce jsem si oblíbil úsek od divadla k plastovému altánku, sloužícímu jako start a cíl okruhu. Nepatrné klesání po širokém prospektu často zrychlilo můj krok a vpřed mě hnal pocit i blízkosti občerstvení.
Na to jsem se připravil vskutku důkladně. Črtnáct litrů vody, šest litrů minerálky, čtyři malá nealko piva, tři litry zeleného čaje, Enervit v prášku, několik, na kostičky nakrájených, chlebů s plátkových sýrem, dvoje placeté BeBe, balík piškotů, hroznový cukr, slané arašídy, kešu a peloton uzavíraly dvoje fazole Heinz. Zdaleka ne vše se podařilo zkonzumovat, ale v tomto směru jsem rozhodně přípravu nepodcenil.
S přípravou běžeckou to již bylo slabší. Dvěstě kilometrů za měsíc je na ultra jednoduše málo. První čtyři hodiny se mi běželo výborně i přes neustávající slabý déšť. Další dvě, do půlnoci, jsem již začal cítit únavu. V OO:O3 mi Miloš nahlásil 48.kolo a v dalším mi hlásil už 44. To mě malinko rozložilo a čárky mě přestaly bavit. Kolem jedné ranní jsem pojedl jeden obložený krajíc, vypil pivo a šel se do hotelu převléct do suchého. Zde spala Pavlína a přestože mi nabízela lůžko vedle sebe, vydal jsem se znovu na trať. Ale pokročilá hodina udělala své a do druhé ranní jsem odchodil jen tři kola po boku Miloše, který již dříve ukončil svůj běh asi po dvaceti kolech.
Vysvobozením pro chodící mrtvolu byl okamžik, kdy kolem proběhla probuzená Pavlína. Velmi ochotně jsem ji vystřídal v teplém pelíšku. Myslel jsem, že nebudu spát, jen se na pár minut natáhnu, abych srovnal záda. Probudil mě Štefan, který chtěl se mnou sdílet lože. Udělal jsem mu místo, aby si mohl nařezat pár polínek. Ve čtyři ráno mě lákal znovu na trať. Moje „ještě chvilku“ trvalo až do šesti. Čtyři hodiny spánku bylo luxusem, který bych si v závodě těžko dovolil. Cítil jsem se ale proto jak znovuzrozený a dosyta si užil probouzející se město. Svítání, pekaře, popeláře, prádelnu, první nedospavce a samozřejmě čerstvé posily této charitativní akce.
Chvilku je člověk rád sám, chvilku zas stráví rád se spoluběžcem či s některým z chodců. Odhaduji, že za celých dvacet hodin se na trati vystřídalo více jak 4O lidí. Zde jsem chtěl napsat: „Zážitkem byly společné kroky s ..“ Bylo by to ale špatně, zážitkem byl každý krok.
Čtyři dopolední hodiny se mi běhalo hezky. S blížící se jedenáctou hodinou sil opět ubývalo a před polednem jsem svůj běh ukončil. Sportovně propadák, ale společensky výborný zážitek umocněný devíti tisíci korunami vybranými na konto centra Paraple.
Za ty roky jsme v okolí Ramsau prolezli co se dá. Nejkrásnější cesty jsme objevili při vícedenních pochodech od chaty k chatě, kde jsme i pět hodin nepotkali živou duši. Navždy ve mě zanechá dojem to úžasné ticho. Jsou to místa, kam sedláci už neženou své ovce a hvízdající svišti naleznou málo co k snědku.
Mapa patří Seznam.cz