Pes

Užívám si posledních hodin volného pobíhání. Bez cíle, jen tak sám i s přáteli, jak se zrovna namane. Stále se však necítím odpočatý pro náročné kombinaci 12 hod + maratón. Poslední běh „bez“ byl sobotní. Díky zdravotním komplikacím našeho psího mazlíčka se odehrál v Praze.

Po stezce vedoucí podél řeky dobíhám ženu a jejího volně pobíhajícího psa. Miláček je mě neznámé rasy o velikosti afgánského chrta atletické postavy. Jakmile mě spatří, zbystří. Po zkušenostech z jiných setkání také zbystřuji a zastavuji. Výraz psa je jasný. Konečně někdo, kdo si se mnou bude hrát.

Zkouším popoběhnout. Mazlík přijímá výzvu a vyráží. Je to kvalitní sprinter, ale zároveň dobrý parťák, který čeká na pomalejší kus. Skláním se pro klacík ve snaze zabavit mazlíka aportem. Přinesl si větší. Měním směr běhu zpět k ženě - zřejmě majitelce psa. Mazlík má radost. Evidentně běhání miluje a opět závodí. U ženy je první.

Té se nepodaří mazlíka odchytit a ještě párkrát si dáme společně 30 metrů. Napadá mě myšlenka se s ženou domluvit, že za půl hoďky ji mazlíka vrátím. Nakonec se ji přeci jen podaří mazlíka ulovit.

Musím uznat, že mě tato příhoda pobavila a když jsem se stejnou cestou vracel, vyhlížel jsem svého nového kamaráda. Možná, kdybych zrovna řezal čtyři kiláky v tempu, považoval bych psíka spíše za otravu, ale tentokrát to bylo fakt milé.

Tropen lauf

Slabý, ale vytrvalý déšť se snáší na pekelné město. Mikrometr nad povrchem dlažby se kapka života mění v páru. Kyvadlo se halí do mlhy. Tropy. Tak takhle se běhá v jižní Asii. Vlhko, horko, smog. Cítím, že víc než mokrý od deště jsem vlhký od vlastního potu.

Ve Stromovce déšť houstne. Už běžím ve vodě. Ta nejprve omyje můj obličej a solný roztok mi vyplachuje oči. Rovněž boty září čistotou a spokojeně si prdí. Naše pěti-členná skupinka se trhá jako mraky nad našimi hlavami a za chvilku se kachním na chvostu sám.

Nožkám se nechce. Nic nebolí, jen únava uplynulých dvaceti dní jen pozvolna opouští mé svaly. Ještě kolečko a už to dál nejde.

Čekám na zbytek běžců u stromu číslo 1. Rozumíme si. Oba si tam jen tak stojíme a nasáváme vodu. On moudrý, desetiletími ošlehaný a očůraný, já vyběhaný, šťastný a vyčůraný.

S přáteli posedíme u jednoho ionťáku a rozdělujeme se k domovům. Déšť opět nabírá na síle. Jakoby chtěl vše staré smýt a v nové obrátit. I já se nechávám strhnout vodou a cítím se jak nový. Jak vodní dítě probíhám přes Letnou souvislou kaluží. Nádherný den. Miluju běhání.

Fotky z Mittelrhein marathonu (aktualizováno)

Kromě oficiálních fotek na runnersworld.de máme pár fotek od Pavlíny. Na stejné adrese ještě budou fotky z ubytování.

Cílové foto.

Foto z trasy

V první stovce

Co bylo nejhezčí? Těžko říct. Sečtěte dohromady partičku pěti pohodových lidiček, bezproblémovou cestu, ubytování ve věži v městských hradbách, unikátní prostředí a podařený běh. Včerejší Mittelrhein marathon byl ucelený zážitek, na který se nezapomíná.

O tom, jak svátek běžců pojímají naši západní sousedé u francouzských hranic, nejlépe vypovídá mé umístění. S nepříliš zvláštním časem 3:28 (1/2 1:41) dobíhám na 91.místě z téměř osmi set startujících.

Maraton začíná v Oberweselu, 42 km od soutoku Rýna s Moselle v Koblenzu. Přestože se běží po proudu řeky třikrát širší než je Vltava v Praze, není trať až zas tak jednoduchá. Minimální stín a několik významných převýšení v závěru dá závodnickému duchu pěkně zabrat.

Pot však zcela vynahradí okolní krajina a hlavně stavby. Na břehu prudkého Rýna se krčí hrázděné domky. Za nimi se zvedá do výšky asi 200-300 metrů prudký svah. Někde zalesněný, jinde s viničnými tratěmi. Vrchol patří hradu. A ne jednomu, cestou jsem jich napočítal šestnáct.

Hrůzu maratonského expa, kterou jsme si jako cizinci pěkně "vychutnali" zcela zastínila perfektní organizace vlastního maratonu. Hermeticky uzavřená silnice s velmi kvalitním asfaltem. Luxusní běh. Nemusel jsem dávat pozor kam šlapu, žádné mačkání na trati. Na výběr bylo tolik možností:

Obdivovat staré stavby, kochat se zvedajícím hřebenem, vnímat sílu řeky a ohromných plavidel, polekat se vlaku vyjíždějícího z tunelu nebo jen tak zavřít oči a běžet. A závodit.

Do středního Porýní jsem odjížděl bez plánu a bez hodinek. Čtrnáct dní po 12ti hodinovce nemůžu od svého těla čekat zázraky. V neděli ráno jsem se probudil a věděl, že to zkusím. Cítil jsem se výborně.

Start byl označen třemi koridory: A, B a C. S písmenem A a vytištěným jménem na čísle jdu dopředu. Je dvě minuty do startu a dostává mě naprosto neuvěřitelná věc. Všude je volno, někteří tančí, nikdo se netlačí dopředu a kdybych chtěl, můžu stát klidně na startovní lajně.

Říkám si, že zkusím jít kousek s vodičem na 3:30 a pak mu uteču. Vodič vybíhá na můj vkus příliš rychle a tak se držím zpátky. Dobíhám jej na pátém a to je zřejmě poslední místo, kde před sebou vidím skupinku více jak deseti běžců.

Běžím bez hodinek. Netuším jak rychle, ale cítím, že na osobáček to nebude. Přesto se nechávám běžet. Je to jak let krajinou. Žádný stres z času, jen nádhera okolí. Jak se blížíme do Boppardu, startu 1/2 maratonu (startuje dvě hodiny po startu maratonu), přibývá diváků.

Ti vytváří frenetickou atmosféru zejména u startu půlky. Mám pocit, jako bych byl v cíli. Diváci pozorně sledují jméno na čísle a křičí ze všech sil.

Občerstvení je výborně označené, ale vesměs standardní, od 5.km voda, ionťák a později banány a energetické tyčinky. Cola byla jen na 35.km. Mezi "velkými" občerstvovačkami byly po 2,5 km stanice s vodou a minerálkou. Hasiči zajišťovali naplnění kádí na opláchnutí vodou z Rýna a po 25.km i vodní sprchy.

Několikrát je trať svedena do vesničky. Téměř před každým domkem sedí povzbuzující diváci a někteří nabízejí i vodu navíc. Naprosto unikátním zážitkem bylo dechové kvarteto pánů v oblecích a s vizáží 19.století.

Čtyřletá blonďatá holčička v růžových šatičkách natahuje ruku. Téměř zastavím a cítím na ruce jemné dětské plácnutí. Obdaří mě bezelstným úsměvem a slyším její mamku, jak říká něco pěkného. Sice tomu moc nerozumím, ale od teď už patří mezi nás.

Slyšel jsem, že první stovce běžců se v Praze moc nefandí. V Koblenzu (40.km) je od brány města u tratě plno. Tady je maraton svátkem. Při doběhu špalírem diváků posledních 500 metrů jsem si připadal jako bych právě vsítil branku ve finále na mistrovství světa ve fotbale. Zbývají mi síly i na poděkování divákům. Strhávám čelenku a točím jí nad hlavou. Davy šílí.

Výsledný dojem je umocněn v cíli nealko pivem a sprchami na plaveckém stadionu vyhrazenému ten den jen běžcům. Jedním slovem - nádhera.

Oficiální fotky z tratě zde, zbytek později.

Mašinka

Tři dny po, mířím opět do Stromovky. Před Toi-Toikami nabíhám na ultra kolo a běžím k místu srazu pravidelného úterního tréninku. Když dobíhám, asociuje mi scéna z filmu „Jáchyme, hoď ho do stroje“, jak Koudelka znovu několikrát vbíhá na žíněnku, můj nynější běh – a do šedesátého kola vbíhá…

Je nás tu pár. Miloš předepisuje 6 x 400 metrů, mě dovolil „jen“ vyklusávat. Cítím se, jako bych měl za sebou o pár kilometrů víc, než obvykle. Běží se mi komfortně jen v tempu něco málo přes 10 km/hod. Rychleji to nejde.

Poté co obkroužíme s Milošem páté kolo a zbytek skupinky zaběhne své čtyřstovky, míříme pod kaštany (snad) do útulné zahrádky. Tři kousky dáváme ve třech a značně rozveseleni se vracíme zpět do parku. Během jedné věty je domluvena návštěva Miloše u mě doma. V tom nachází mašinku.

Mašinka červené barvy má místo koleček chrastítka. Ještě než nás opustí Honza, Miloš pěkně chrastí do rytmu běhu a střádá plány, co s chrastítkem udělá. Vítězí nápad jej věnovat neznámé ženě.

Tu správnou nemůže najít. Jedna je zaměstnána svým telefonem, jiná svým doprovodem a další se mu nezdá pro fórek vhodná. Poslední možnost skýtají otevřená okna hospody. Bohužel u žádného z oken není stůl, kam by mohla mašinka vjet.

Na poslední chvíli si všimnu stolu u vchodu, u kterého sedí dvě slečny. Vracíme se kus zpátky. Miloš vbíhá jedním vchodem do restaurace, probíhá ji a na stůl u druhého vchodu pokládá před slečny mašinku. Vybíhá ven a my pokračujeme k domovu. Kdo ví, kde teď mašinka houká.

Tucet hodin

10, 9, 8 ... KONEC. Zapíchl jsem praporek podaný v posledním kole do země. Se svým šťastným číslem 4, které jsem si vybral při registraci. Brečím. Příval neskutečných emocí jde ven. Přibíhá Miloš, první gratulant. Se svými kamarády podpořili na více jak poslední hodinu již tak úžasnou atmosféru.

Píšu tento článek a nevím odkud vlastně začít. Tisíc myšlenek a vjemů mi tane na mysl. Nechám tedy prsty ťukat po klávesnici a zkuste si ze střípků prožít ten den se mnou. Chvilku budu psát o neuchopitelném, jindy zas o běhu takovém.

Chtěl jsem to takhle prožít. Jen běžet. S prázdnou myslí, otevřeným srdcem a úsměvem ve tváři. Žádné hodinky, počítání, jen běh. Když kolem poledne přišli kamarádi na šestihodinovku, říkali, že vypadám dobře. Tělo zrovna prodělávalo jednu z krizí, výraz obličeje byl ale odrazem duše, která byla šťastná.

Vybíral jsem si z běhu ty nejhezčí okamžiky. Dělal jsem opičárny na sčítače a hudebníky, mával na všechny strany praporkem, prohodil fórek na občerstvovačce, nadechoval nosem vůni končícího jara. Svou rychlost jsem reguloval podle dýchání: nešlo už dýchat nosem? Zpomalil jsem. Možná i proto jsem kromě občerstvení nechodil.

Líbilo se mi jak mě snad už podvacáté přebíhal DaO. Byla radost se na něj dívat jak běží. Na mé povzbuzení odpověděl úsměvem. Běželi jsme všichni po stejné cestě. Po cestě k sobě.

Když jsem cítil, že si potřebuji orazit, lehnul jsem si. Na pár minutek proklepal nohy, protáhl páteř. Poprvé po 3,5 hodinách, potom po pěti a osmi.

Naprosto úžasné bylo občerstvení. V prvním kole jen voda a ionťák. Pak začaly přibývat další nápoje a jídlo. Obrovskou radost mi způsobilo nealko pivo, které perfektně rovnalo žaludek. Takže nebyly výjimkou kombinace, které by si člověk asi normálně nedal. Piškot s marmeládou zalitý v čokoládě s pivem, chléb se sýrem s ionťákem a podobně. Oblíbeným se mi stal zelený čaj.

V první půlce jsem párkrát občerstvení vynechal, jinak jsem střídal zhruba 2x po sobě pití, jednou jídlo. Jídlo ve smyslu kus müsli s pivem nebo čaj a vodu s kouskem chleba. K obědu jsem si dal vynikající těstoviny, čaj a pivo. Mám pocit, že jsem těch piv vypil snad 30 kelímků.

Na fóru Mirek píše o tom, jak jsem jej předběhl. To ale nenapsal, že mi předtím dal tři kola. Jak došlo k tomu zrychlení? Za to mohla tabule se jmény sedmi běžců s nejvíce kilometry. Jednou takhle běžím okolo a co nevidím. Své jméno na sedmé příčce s číslem 92. Snad proto mám druhou půlku o 1 km rychlejší než první.

Když mé jméno začalo stoupat díky odstoupivším, začal jsem závodit. Opájel jsem se myšlenkou, že poprvé budu stát na bedně. A zrovna na takovémhle běhu. Byl jsem za to potrestán další krizí. Znovu jsem musel zpomalit, zavřít oči a přestat myslet na slovo chtít. Uklidnil jsem se a na občerstvovačce jsem minul soupeře, který byl dosud na třetím místě.

Neděle, jedna hodina po půlnoci a slzy mi zkrápí knihu Hořčičné semínko od Osha. Přeju vám to zažít. Může se to stát kdykoliv. Na nic nemyslet, žádné časy, jen běžet. Nic víc, nic míň.

Běhací kamarádi

Za pramenem Kamenice

Neplánovaný a přesto krásný. Běh. Tři písmenka skrývající tolik vjemů, pocitů a zážitků.

Za dva týdny poběžím ve Stromajdě dvanáct hodin. Má první okruhová ultraakce. Vyhýbám se slovu závod. Daleko více se mi líbí podtitulek této akce - sebepřekonávání. Chci překonat sebe hlavně v pojetí akce v mé hlavě. Chci běžet bez hodinek, bez ambicí, jen s chutí vyzkoušet si 12 hodin běhu nalehko. Po rovině, mezi přáteli a přitom sám. Dotknout se výšin. Být v obětí běhu a TOHO. Doběhnout šťastný.

Pár kilometrů mám natrénováno a tento víkend měla být poslední delší dvojice běhů. Sobota navečer 30 a v neděli ráno 50 km.

Po sobotním běhu s konečným účtem 31,5 km ve zvlněné krajině všech cest, se v nedělní ráno probouzím jak zbitý. Nebudu se trápit a proběhnu se po okolí jen než se děcka vzbudí.

Vbíhám do lesa, ve kterém se střídá ranní chlad s dechem slunce prodírajícího se mezi korunami statných smrků. Napadá mě, že tento běh za setřesením únavy je ideální k prozkoumání dosud nenavštívených částí lesa. Už kolikrát jsem prosvištěl okolo cedulky "K prameni Kamenice". Dnes se tam podívám.

Dřevěné ukazatele mě vedou nejdříve hlavní cestou, pak vedlejší až nakonec klopýtám přes kořeny do přítmí pod spletí korun.

Cedulek už dál není, nacházím jen koryto od lesního traktoru zalité vodou. Pramen Kamenice.

Neodpustím si k tomu poznámku. Ještě jako vášnivec MTB jsem často nechápal, že nemohu vjet do míst, kde mohou pěší (Šumava,KRNAP). O to větší rozhořčení ve mě panovalo, když jako pěšák jsem tam nalezl cestu zničenou technikou.

Je mi z toho smutno. Ti, kteří se mají o les starat jej kolikrát ničí víc než ti, kterým je zakázáno se v něm pohybovat. Pramen Kamenice nechť je toho němým důkazem.

Omlouvám se

Byli jsme v cíli o minutu dřív. Pokud někdo rezignoval, když viděl naše vzdalující se záda, je mi to moc líto. Věřte, že není úplně snadné se trefit i s dokonalou technikou přesně do jediné minuty.

Na druhý den mě hřeje u srdce. Po pracovním dni otvírám Radkovo video a znovu s úsměvem na líci prožívám ty krásné okamžiky. Rozdávání balónků, které málem nebyly, předstartovní foto, podávání rukou a společné kroky na start.

Konečně letos snad to pražské trápení zlomím. Můj šestý maratón. Čtyři s prachbídným koncem, jen s famózním. Začarovaný PIM. Můj první závod od 35.km odchozený. Podruhé na PIMu přemotivován a uhnán neukázněným vodičem Milošem.

Se ctí a pečlivostí rozpisuji tempo po pěti kilometrech. Tisknu dvacet výtisků pro spoluběžce. Snad proto, že bydlím v centru, začíná pro mě třináctý květnový den o půl hodiny dříve. Odcházím sám na Staromák, abych využil osvědčený stánek WV s balónky. Ale ouha, milé slečny z ½ PIMu i šéfko se vyměnili a totální neochota balónky nafouknout vypouští mráček do jasného rána.

Říkám si, vždyť to vlastně není moje starost, ať se stará PIM. Lovím jednoho z pořadatelů s cedulkou a najednou jde vše jak na drátkách. Není však jednoduché pochytat všech 22 balónků a ještě přitom telefonovat s Mirkem, jehož veškerá výbava leží u mě doma. Na pomoc přichází Radka a k Prašné bráně můžu dojít, nikoliv doletět.

Skupinka sešlá u Brány čítá více hlav než loni. Hanka nasazuje širokoúhlý objektiv, aby se jí početná grupa vešla do záběru. Půl hodina – tak málo času na to, aby člověk prohodil pár slov s každým. Nemám ještě ani přivázané šňůrky a už musíme jít. Hrneme se s Radkou do koridoru s našimi čísly, ale nekompromisní pořadatel nás zasouvá do dalšího úseku.

Bylo to zřejmě správně. Okolo nás je houf lidiček, kteří by rádi uběhli náš čas. Rozdáváme letáčky, odpovídáme na otázky hlavně kolem tempa a užíváme si fantastickou předstartovní atmosféru.

Start jako obvykle. Netuším kdy byl. Zato mě velmi mile překvapuje, že na čáře máme ztrátu jen dvě a půl minuty. Výborně, nemusíme se honit a průměrné tempo bude jen o šest vteřin rychlejší. Rozbíháme se opravdu pomalu. I díky tomu, že „slavný“ Garmin nedokázal deset minut naladit satelity. Chytá se až na Karlově mostě a rovnáme tempo na ohlášených 5:48.

Mám radost, že nás téměř nikdo nepředbíhá. Jak čtyřkaři, tak prvomaratonci drží s námi krok. Na nábřeží se rozbíháme do strany, ať si tramvaje počkají. Trasu širokou 2,5 metru pro 4000 běžců mohl vymyslet někdo opravdu jen hlavou.

Domlouváme se s Radkou, že se vystřídáme na ulevení si. Jdu jako první u občerstvovačky za pátým kilometrem. Hotovo a pádím v tempu 4:30 za parťačkou. Na mostě už ji mám na dohled, zvolňuji, ale ne a ne ji doběhnout. Má tempo kolem 5:15, v uších mp3. Pískám, křičím, neslyší. Chudáci běžci okolo ní začínají odpadávat. Nasazuji úsekové tempo ze Stromovky a před Sokolovskou ji doháním. Všechno je nakonec v pohodě a nikdo se na nás nezlobí. Hodně lidí se spíše pobavilo, jak vodič stíhal vodičku.

Druhá výměna proběhla dobře, jen Italové se ohlíželi, do kterého houští že to zmizela. Zrychlili jsme na průměrný čas a dlouho běžíme se stejnou skupinkou lidiček. Dobíháme mladíka v civilních kraťasech a nepříliš dobrých botách. Snaží se s námi držet krok a předbíhat nás. Často mění tempo. Máme asi 11 km a chudák neví, co ho ještě čeká.

Slunko dává o sobě vědět. Trať vede další desítku ve stínu a pro nás to znamená, že můžeme dohánět ztrátu z prvních volných kilometrů. Ustálíme se na 5:26. Spoluběžci nic nenamítají a pěkně ukrajujeme další kousek z koláče o 42 dílcích.

Občas mě napadá, jestli našim ovečkám nevadí, že se spolu bavíme a pokřikujeme na diváky, fotografy a známé tváře na otočkách. Na Podolské straně vidím kamarády ještě tam, kde chtěli být. Až později se dozvídám, že to bylo naposledy. Většině z nich nesedlo počasí a rychlý začátek. To znám, snad příště, až budu závodit, nevyrazím zase jako kanec z bukvic.

Lidé okolo nás se mění, déle zůstávají jen dva Italové a jeden prvoběžec. Ostatní tváře si nepamatuji. Italové si ještě na 25.km pochvalují čas, pak už bohužel o nich nevíme. Prvoběžec se s námi statečně držel asi do 34.km. Přestože jsme se mu snažili všemožně pomoci gelem a ionťákem, nevypadal dobře. Přesvědčovali jsme jej, aby si odpočinul. Maratón dá, i kdyby ho měl dojít pěšky. Zdraví je na prvním místě. Bojoval ještě na Čechově mostě před druhým oběhem Libně a Karlína. Tam se objevila jeho dcera a věřím, že se i s její podporou dostal v pořádku do cíle.

Přiznám se, že cítím v nohou už nějaký ten kilometr, ale také se cítím na závěrečný finiš – nebýt vodičem. Na občerstvení na 40.km jsem si chybně přepnul Garmina a ten mi ukazoval tempo 5:39. I přes stálé zrychlování tempo nestoupalo – byl to východ slunce nebo co. Díky této chybě jsme nabrali minutu předstih. Bylo to ke konci a opravdu mě to moc mrzí, jestli to někdo kvůli nám předčasně zabalil.

Nikdy jsem neběžel celý závod s někým od začátku do konce. Mělo to svou výhodu. Kilometry rychle ubíhají, podávali jsme si vzájemně pití a jídlo a já si vylil na hlavu omylem podaný ionťák.

Byl to naprosto výjimečný pocit. Vodič, relativně plný sil, je svědkem desítky lidských osudů. Žasnul jsem, jak na 40. km se nás držel člověk, který vypadal, jako by právě vyběhl. Obdivoval jsem kluka, který za hlasitého hekání a nesmírných bolestí zad dotlačil svůj boj ještě před námi. Koukám na fotky šťastných, kteří nás předbíhají v Pařížské. Byli jsme uprostřed utrpení i nesmírné radosti. Uprostřed boje člověka se sebou. Díky za to, bylo to nádherný.

Nový zážitek – technika na vlastních nohou

Z pohledu neběžce to byla velmi podivná akce. Pro nás, během postižené, se však jednalo o zpestření tréninku a velkou zábavu. O co šlo? Miloš poptával několik lidiček pro běhání na pásech v rámci maratonského Expa.

„Miloši, ne abys mi tam namačkal 14.“ „Neboj, poběžíme maximálně dvanáctkou.“ Jak už bývá při běhání s Milošem dobrým zvykem, tempo bylo malinko jiné.

Na páse jsem nikdy v životě neběžel. Netušil jsem ani jak se to ovládá. Naštěstí tlačítko STOP bylo velké, madla pevné, nebylo se tedy čeho bát. Spuštění bylo jednoduché: tlačítko START a šipkami měnit rychlost.

Začali jsme na 8 km/hod. První rozdíl mezi asfaltem a gumou, patrný na první krok, byl v daleko méně energeticky náročnějším stylu běhu. Stačilo jen zvedat nohy, trať ujížděla sama. Po zahřátí Miloš, který mimochodem vyfasoval nejmenší, snad dětský, pás, zavelel ke zvýšení rychlosti. Desítka, jedenáctka, dvanáctka.

Kvůli znatelně jednoduššímu běhu stále dýchám nosem. Tempo se mění každé dvě až čtyři minuty: 11; 12,5; 13; 11 a najednou 14. Přestože stále dýchám nosem, leje ze mě jak ve sprše. Mě to nepříjemné nebylo, ale davy okolostojících fanynek začaly ustupovat. Pokračujeme na 12 a najednou 15 a vedle sebe slyším Milošovo vítězoslavné 16!

Zaběhli jsme devět kilometrů. Jednou za rok jako takováhle akce – dobrý. Běh padajícím listím za třpytu zapadajícího slunce to však nenahradí.