Z pohledu neběžce to byla velmi podivná akce. Pro nás, během postižené, se však jednalo o zpestření tréninku a velkou zábavu. O co šlo? Miloš poptával několik lidiček pro běhání na pásech v rámci maratonského Expa.
„Miloši, ne abys mi tam namačkal 14.“ „Neboj, poběžíme maximálně dvanáctkou.“ Jak už bývá při běhání s Milošem dobrým zvykem, tempo bylo malinko jiné.
Na páse jsem nikdy v životě neběžel. Netušil jsem ani jak se to ovládá. Naštěstí tlačítko STOP bylo velké, madla pevné, nebylo se tedy čeho bát. Spuštění bylo jednoduché: tlačítko START a šipkami měnit rychlost.
Začali jsme na 8 km/hod. První rozdíl mezi asfaltem a gumou, patrný na první krok, byl v daleko méně energeticky náročnějším stylu běhu. Stačilo jen zvedat nohy, trať ujížděla sama. Po zahřátí Miloš, který mimochodem vyfasoval nejmenší, snad dětský, pás, zavelel ke zvýšení rychlosti. Desítka, jedenáctka, dvanáctka.
Kvůli znatelně jednoduššímu běhu stále dýchám nosem. Tempo se mění každé dvě až čtyři minuty: 11; 12,5; 13; 11 a najednou 14. Přestože stále dýchám nosem, leje ze mě jak ve sprše. Mě to nepříjemné nebylo, ale davy okolostojících fanynek začaly ustupovat. Pokračujeme na 12 a najednou 15 a vedle sebe slyším Milošovo vítězoslavné 16!
Zaběhli jsme devět kilometrů. Jednou za rok jako takováhle akce – dobrý. Běh padajícím listím za třpytu zapadajícího slunce to však nenahradí.
Žádné komentáře:
Okomentovat