Ultra Pec, Den 2: Energie 99 % nohy 29 %

Probouzím se první s pocitem, že něco nehraje. Hlásí se o slovo zadní kolení vaz levé nohy a pravá pata. Můj výraz na startovní fotografii druhého dne hovoří za vše. Vybíháme již v půl osmé a nebýt Rostíka, asi bych běžel až do Řevnic celých 44 km sám.

Rosťa nás přijel podpořit s Pavlínou a nebýt jich, skončil bych už po dvaceti kilometrech. Dal jsem si stopku na dvacátý, že pokud se má schránka nevzpamatuje, skončím. Rostík jako spoluběžec a Pavlína jako úžasný doprovod mi pomohli dvacítku překonat. Díky nim jsem věděl, že neděli doběhnu. Obě bolístky tam sice byly stále, ale Rostík s Pavlínou mi pomohli na ně alespoň částečně zapomenout.

Poslední kilometry před Řevnicemi jsem sám a ubývá i energie. Přivírám oči a dostávám se do stavu celku. Bohužel běžím po silnici, tak musím oči zase otevřít. Moc a moc se těším na oběd a ostatní.

V rozpoložení, kdy není radost ani trápení, usedám ke stolu k početné skupině. Nějak se nedokážu zasmát tomu, když mi Miloš oznamuje, že mi nadělil 40 minut. Jediné rozumné jídlo (špagety) je vyprodané a proto si k šopáku vyndávám fazole z auta.

Odpoledne je běh o 180 stupňů lepší. Ve dvě hodiny vyrážíme v davu z Řevnic a až za železniční most v Černošicích se držíme pospolu. Tam se nám čelo ztratí a naše tříčlenná skupinka doprovázejících Radky a Romika bloudí okolo řeky. Prodlužujeme si cestu o celé 4 kilometry.

V Radotíně na nás ostatní čekají a už s minimálními rozestupy dobíháme až do Stromovky. Mám chuť si tam dát ještě kolo, abych natočil 80, ale nechceme Rostíka, který nás z Řevnic doprovázel v autě, zdržovat.

Bylo mi ale jasné, že nemůžu další den pokračovat. Patu jsem nerozběhal a nemám touhu si něco dokazovat za cenu, že bych třeba neběhal několik týdnů. Jsem moc rád, že jsem se této akce zúčastnil. Člověku se odkryje spousta věcí a příště si (snad) z nich vezme ponaučení.