Proč jsem tedy tady? Sám sobě navzdory. Zrozenci ve znamení Berana vytyčí cíl a jdou. Jako Sokol letící přímo za svou obětí. Také je tu otázka cti. Slíbil jsem svou účast. Ale něco dalšího mě přeci jen žene vpřed. Poznání. Poznání své hranice, vidět sebe v zrcadle, zažít znovu ty okamžiky splynutí s celkem. Pocítit ten stav kdy není já, je jen celek. Jako ta kapka rosy na stéblu mladého klasu. Jako to zrno prachu na rozbité cestě. Tak proto jsem tu.
Díky přátelům Miloše máme slušnou střechu nad hlavou. K naší pětičlenné výpravě se přidává ještě Honza Bíba. Můj druh, se kterým si později vyhovíme po mnoho kilometrů. Veselice v útulné hospůdce před dnem D jde malinko mimo mě. Padá mi hlava a nebýt to do postýlky daleko, odešel bych spát po svých. Po půl jedenácté se dočkávám a usínám jako miminko.
Ráno není moudřejší večera. Prostě den, kdy není člověk v kondici. Dojíždíme na start ke kostelíku do Pece. Společné fotografie, Mirek tleská a rozdmýchává startovní euforii. Začínáme.
Jdu si po svém. Pomaloučku, polehoučku a záhy už běžím na chvostu.
Jak výtečný je doprovod. Nemusím sebou nic tahat. Běžím si nalehko jen v plavkách a triku. Každých 4-5 km čeká Mirek s autem. Napojit, namazat, protáhnout a zase šlapat dál. Dvacet, ano celých dvacet kilometrů mi trvá, než najdu svou pohodu. To už běžíme s Honzou.
Občas se kolem nás mihne Láďa, abychom ho zase za pár kilometrů předběhli. Láďa totiž požívá elixír „mladý zelený ječmen“. Mám dojem, že funguje podobně jako kofein. Nakopne na chvilku (5-1O km), aby uvedl člověka do stavu ještě horšího než byl předtím. Proto běžím jen na osvědčených placatých Be-Bečkách, které zapíjím vodou. Jedu na sebe, žádné doplňky. Jen ionťák mi doplňuje vypocené minerály v letním vedru.
Oběd Miloš naplánoval na padesátý km. Bohužel zastavil v Přešticích v první hospodě, kterou viděl. Z tragické nabídky jídel přichází v úvahu jen dvojitá palačinka s čímsi. Po ní si pár minut rovnám tělo na travičce a lavičce v parku. Láďa se střídá s Mirkem a já první kilometry po obědě přemýšlím, zda palačinka skončí v příkopu nebo na silnici.
Běžíme vzadu s Honzou a jsem za to strašně rád. Martin, který běží v čele neodbočil kam měl. Všiml si toho až Honza. Nebyla to Martinova chyba, ale tento okamžik ho osudově rozhodil. Kluci nás doběhli až na vrcholku snad dvoukilometrového kopce, který jsme si mezitím s Honzou v pohodě vyšli.
Čekal nás další kopeček. Ten jsme vyšli už společně i s Martinem. Byli jsme výš (514 m/m) než na startu (506 m/m). Za ním čekal dnes již druhý doprovod - Ondra, místní znalec a chalupář. Ušetřil nám pekelný kopec na sluníčku a protáhl nás loukou k pěkné cestě lesem. Pod lesem končí Honza, má v nohou 70 km.
Martinovi je hodně zle. Nevzdává se. Polehává a doplňuje energii kde se dá. Po domluvě se rozdělujeme. Martin si bere Camelback a pár peněz. Doprovodné vozidlo jede s námi třemi a až doběhneme, Honza se pro něj vrací.
Má psychika není také zrovna na výši. Jak postupně Miloš přidává kilometry, které ještě zbývají do cíle, začínají mi ubývat síly. Po osmdesátce už melu z posledního. Miloš s Mirkem jsou kilák přede mnou, Martin šest za mnou a já sám v polích. Probíhám vesničkou s poutí. Jen tak tak se stačím vyhnout stánkaři, který veze na vozíku klobásy. Energii do žil mi vlévají místní štamgasti. Vyvádějí jak diváci v Pařížské.
Zanedlouho mě předjíždí cyklistický pár. Zaslechnu něco o PIMu. Kluk se na mě otáčí a říká své slečně: "je to on". Jak milé. Mám totiž na sobě celou dobu žlutou vestu vodiče z 1/2 PIMu. Větší část trasy vede po silnici a bylo znát, že ve žluté je člověk nepřehlédnutelný.
Blíží se osmá večerní hodina a Garmin ukazuje 87 km. Končím. Cítím stav dna a protože se chci ráno probudit, musím skončit. Nemá pro mě smysl jít ty poslední čtyři kilometry pěšky. Nepotřebuji je.
1 komentář:
Časy v mapce prvního dne jsou čisté-bez přestávek, běžel jsem to od 8 do 20.
Okomentovat