Za pramenem Kamenice

Neplánovaný a přesto krásný. Běh. Tři písmenka skrývající tolik vjemů, pocitů a zážitků.

Za dva týdny poběžím ve Stromajdě dvanáct hodin. Má první okruhová ultraakce. Vyhýbám se slovu závod. Daleko více se mi líbí podtitulek této akce - sebepřekonávání. Chci překonat sebe hlavně v pojetí akce v mé hlavě. Chci běžet bez hodinek, bez ambicí, jen s chutí vyzkoušet si 12 hodin běhu nalehko. Po rovině, mezi přáteli a přitom sám. Dotknout se výšin. Být v obětí běhu a TOHO. Doběhnout šťastný.

Pár kilometrů mám natrénováno a tento víkend měla být poslední delší dvojice běhů. Sobota navečer 30 a v neděli ráno 50 km.

Po sobotním běhu s konečným účtem 31,5 km ve zvlněné krajině všech cest, se v nedělní ráno probouzím jak zbitý. Nebudu se trápit a proběhnu se po okolí jen než se děcka vzbudí.

Vbíhám do lesa, ve kterém se střídá ranní chlad s dechem slunce prodírajícího se mezi korunami statných smrků. Napadá mě, že tento běh za setřesením únavy je ideální k prozkoumání dosud nenavštívených částí lesa. Už kolikrát jsem prosvištěl okolo cedulky "K prameni Kamenice". Dnes se tam podívám.

Dřevěné ukazatele mě vedou nejdříve hlavní cestou, pak vedlejší až nakonec klopýtám přes kořeny do přítmí pod spletí korun.

Cedulek už dál není, nacházím jen koryto od lesního traktoru zalité vodou. Pramen Kamenice.

Neodpustím si k tomu poznámku. Ještě jako vášnivec MTB jsem často nechápal, že nemohu vjet do míst, kde mohou pěší (Šumava,KRNAP). O to větší rozhořčení ve mě panovalo, když jako pěšák jsem tam nalezl cestu zničenou technikou.

Je mi z toho smutno. Ti, kteří se mají o les starat jej kolikrát ničí víc než ti, kterým je zakázáno se v něm pohybovat. Pramen Kamenice nechť je toho němým důkazem.