Zápisky odjinud IV.

Zmíněný příjemný řecký celník byl světlou výjimkou mezi odtažitými, až nepříjemnými obyvateli jižního cípu Evropy. Úsměv aby člověk pohledal a z mnoha setkání převažoval pocit nezvaného hosta.

Za svítání jsme sbalili saky a vyjeli k Aténám. Ujal jsem se volantu. Pohled na ubíhající krajinu mě rozesmutnil. Pustá země téměř bez porostu byla zahalena do bílého oparu. Nikoliv oparu vlhkosti, ale „řízených“ požárů, kterými místní sklízeli zbytky suché úrody. Šok ze střetu kultur přišel na první benzínce. Museli jsme dotankovat a doplnit energii Milošovi.

Odkudsi se přikolébal značně otrávený Řek, aby nám laskavě vsunul hadici do nádrže. Se stejným výrazem udělala dámská obsluha Milošovi kafe a já se vydal tam, kam i král musí. Přesto, že jsem nic nejedl, udělalo se mi špatně…

Nebyli jsme v turistických oblastech, projeli jsme Řecko místy, kde se žije. Nikdo mě nepřipravil na to, že všude budou volně odpadky, že ekologie je zde cizí slovo a přírodu a památky si devastují místní sami. Nikdo mě nepřipravil na to, že je v Aténách na ulicích nebývale nasráno. A to nikoliv od zde volně žijících psů a koček.

Značně rozhozen jsem si odřídil porci pětiset kilometrů před Atény. Řecký provoz je význačný nerespektováním rychlosti a malůvek na silnici. Kupodivu to však, snad i díky širším vozovkám, funguje. Když se člověk přizpůsobí tempu jízdy a dvojitou plnou čáru považuje za ozdobu, nemá v Řecku problém. Problém je však s dopravními značkami. Moc jich není vidět a většina směrovek je v azbuce. Ty s latinkou bývají až těsně u vaší odbočky…

Před Aténami jsem už nerozdýchal, když mě na šedesátce tlačil autobus. Tachometr ukazoval 107 a autobus měl za sklem nápis POLICIE. Na prvním parkovišti (fujtajbl) mě vystřídal Tomáš. Blížili jsme se k Aténám. Teď bylo na Milošovi, aby Tomáše navigoval k hotelu. Miloš vyndal obálku, ve které bylo napsáno: Hotel London je u moře, okolo jezdí tramvaj. Mapka ukazovala, že hotel je skutečně u moře, kousek od malého letiště. Kde je moře, natož letiště, jsme opravdu netušili. Tento popis byl slabou předzvěstí toho, co nás od organizátorů čekalo.

S pomocí automapy a všech svatých jsme bez škrábance projeli pěti pruhy centrem Atén až k moři. Tomáš se nenechal rozhodit troubením a davy motorkářů ze všech stran. Dalších pár kilometrů tříproudé dálnice nás zavedlo přímo k hotelu stojícímu deset metrů od magistrály. Hotel byl opravdu u moře; moře vzdálené asi 300 metrů bylo z balkónku vidět, pokud se člověk dostatečně vyklonil a nevypadl na střechu benzínové pumpy.

V přízemí hotelu probíhala registrace závodníků. Za pár okamžiků přišla řada na Miloše. Nesmlouvavý Řek vybafl cenu: 1.015 EUR. Bez úhrady této částky Miloše nezaregistruje. Všichni tři jsme ztuhli a po krátké poradě se odebrali k autu. Tyhle prachy jsme neměli a nebylo nám moc jasné, za co je vlastně chce. Rozhodli jsme se, že počkáme na Martina.

Zápisky odjinud III.

Maďarsko jsme měli úspěšně za sebou. Čekal nás nejdelší tranzit přes Srbsko a následně Makedonii. Uvítání srbských celníků, kteří byli schopni jedno auto odbavovat téměř pět minut, nám připomnělo dobu již téměř z našich myslí vymazanou. Letmá prohlídka zavazadel (proč jen si vybral zrovna můj batoh s fazolema??) a hurá za dobrodružstvím čekající na srbských silnicích.

V Srbsku, Makedonii a Řecku se na dálnicích platí mýto. V Srbsku se na úseku od hranic k Bělehradu platí mýto i za silnici podobné té naší z Příbrami na Písek. Tranzit Srbskem není zrovna levná záležitost. Jeden vyjde dle kurzu na 800-900 Kč. Byli jsme upozorněni na oblibu srbských policistů pokutovat zahraniční turisty a proto jsme si dávali bedlivý pozor na dodržování předpisů. Myslím, že se to vyplatilo. Neměli jsme s policií jediný problém. Museli jsme se jen obrnit trpělivostí s rychle jezdícími Srby a uhýbat jim z cesty.

Další upozornění varovalo, pokud to bude možné, nezastavovat. Zastavili jsme třikrát. Dvakrát na pumpě OMV, které se nelišily od těch u nás. Dokonce naopak, čistota všude i na toaletách a ochota obsluhy předčily ty naše. Benzín jsme mohli zaplatit kartou, ale kafe jsme si museli pořídit za jejich dináry, hotově eura nebrali.

Třetí zastávka byla u místní pumpy v Bělehradu. Začala padat tma a protože v noci hůře vidím, předal jsem koně zpět Milošovi. I tato pumpa se vyznačovala zcela civilizovaným prostředím a nikdo nás neobtěžoval. Za Niší předal Miloš volant Tomášovi. Ten dořídil zbytek Srbska a celou Makedonii. Makedonští celníci byli korektní, kufr ani nechtěli vidět, jen se ptali kam jedeme. Varování k tranzitu Makedonií byla podobná jako pro Srbsko. I Tomáš se proto držel všech omezení a mnohé policejní hlídky nás nechávali bez povšimnutí. Mýto, v Makedonii nejlevnější, se platilo dvakrát, vždy po jednom euru.

Řecké uvítání bylo příjemné. Celník ani nechtěl vidět pasy a řekl: "Welcome in Greece". Po druhé hodině ranní jsme se kousek za přechodem uložili ke spánku.

Zápisky odjinud II.

Úterý, 25.9.2007, 7:00. Se dvěma batohy, taškou, kamerou, dvoukilovým fotoaparátem, 27 litry vody a čtyřmi kily fazolí jsem stál v domluvený čas odjezdu u Ministerstva průmyslu a obchodu. Miloš nikde. V půl osmé posílám nesmělou zprávu: Spíš? Nespal, do deseti minut přijel stříbrný vůz i s Tomášem.

Z poznámek lidí, kteří cestu autem do Řecka absolvovali, jsem si pamatoval, že nejhorší z celé trasy je úsek Praha - Brno. Mohu potvrdit. Jen co jsme opustili Prahu, zaslechli jsme hlášení, že nehoda na 36.km blokuje provoz v obou směrech. Podařilo se nám ji objet po místních silnicích a dále nám již nic nebránilo valit si to až k Brnu.
Doplnili jsme ještě pár zásob, sehnali kazetu do půjčené kamery a vyrazili směrem na Bratislavu. Kdo někdy za jízdy lepil dálniční známku (slovenskou jsem koupil už v Praze) zná, že je obtížné ji nalepit na správné místo, nikoliv doprostřed řidičova výhledu. Česko-slovenské i slovensko-maďarské hranice jsme překonali s pocity, že členství v EU je přeci jen k něčemu dobré.

Docela nás pobavil úryvek z itineráře: kdo v Bratislavě netrefí tunel, pokračuje rovně a na další křižovatce odbočí vpravo. Tunel minout nešlo, dálnice vedla rovnou do něj. Cesta Maďarskem a ostatně i dál Srbskem a Makedonií je v podstatě jednoduchá. Z Bratislavy se jede po dálnici na Budapešť, za ní stačí neminout sjezd na Segéd a dále již jen stále rovně na jih.

První setkání s cizojazyčnými osobami bylo velmi milé. První zastávku si vynutil nákup maďarské dálniční známky. Snažil jsem se s paní z kukaně na maďarské hranici hovořit anglicko-německy a ona na mě česky. Známku nám pěkně nadepsala a málem i vylepila. Jediné, co mi dodnes zůstává utajeno, je její platnost: Známku jsem koupil jako 10ti denní (na kukani bylo napsáno 10-tage), ale na kupónu bylo napsáno: valid 1 week. Jeli jsme na ní i zpět osmý den.

Milošův proslavený orientační smysl jsem si oživil už Maďarsku poté, co mi předal řízení a převzal roli navigátora.
"Hele Miloši, tady byla odbočka na Segéd, nemáme ho na trase?"
"A jó, tam jsi měl odbočit."
Projeli jsme si industriální zónu a po pár pokusech trefili dálnici zpět.
"Tohle ještě není ta odbočka" pravil Miloš a vzápětí, pár desítek metrů za ní, dodal: "To byla ta odbočka"
Na třetí pokus se nám již podařilo směr na Segéd trefit.

Zápisky odjinud I.

Budu vám vyprávět příběh. Pro mě, dosud nepolíbeného mořem, natož jižní části Evropy, neuvěřitelný. Příběh plný překvapení bude psán místy syrovými slovy. Věřte, že nejde o obhroublost, ale o výstižné zobrazení.
Pár měsíců nazpět mě Miloš požádal, abych jemu a Martinovi zajistil doprovod při jejich závodě. Běhu, který se po právu řadí mezi nejtěžší z ne-etapových: Spartathlonu. Termín byl z hlediska mých pracovních povinností vyhovující, proto jsem prosbu s radostí přijal. Na plánu bylo cestování do Řecka autem, kterým tam spolu s Martinovou ženou doprovod společně zajistíme.

Necelý týden před odjezdem jsem se dozvěděl několik zajímavých informací. Za prvé, že Martin pojede se svou ženou a svým autem zvlášť; vyjedou už v sobotu, šest dní před samotným během. Druhá, zásadnější informace byla, že mě čeká nejen točení volantem na místě, ale i full servis po cestě tam i zpět. Naštěstí se k naší výpravě připojil i Tomáš (Dagmarky).

Začal jsem usilovně hledat na internetu a v mapách. Tušil jsem, že Řecko je na jihu Evropy, ale vzdálenost více jak 2000 km mě zaskočila. Našel jsem téměř dokonalý itinerář, s popisem všech možných nástrah, které nás mohou cestou potkat. Od slušného popisu trasy, přes přesný seznam placených úseků i s radami jak je platit, až po varování před nástrahami policistů a místních lapků. O jedné nástraze, bohužel nepředvídatelné, se stránky nezmiňují. Stala se nám při zpáteční cestě...

TříMichalový běh

Rozhodl jsem se, že zas jednou napíšu o běhání. Čistě závodní příspěvek. Byl to krásný dvaadvacátý zářijový den. Malinko jsem jej pokazil svou nedochvilností a sražením Katky do příkopu. Na druhou stranu zlatá poučka: bez hodinek (ve spěchu zapomenutých doma na stole) se závody běhají nejlépe, byla opět potvrzena.

Přestože jsem z domova vyrazil pro kamarády s rezervou 10 minut, na místo srazu jsem s hanbou dorazil o 9 minut později. Den bez aut a rozkopaná ulice Svornosti přibrzdili mé kulaté obutí. Katka s Michalem I. se moc nehněvali.

Blížili jsme se k městu Dobříši a řešili, kdo ví, kde je areál Vlaška. Kromě hodinek zůstal doma i popis cesty. Odbočili jsme u pumpy k pěknému židovskému hřbitovu u lesa. Nezbylo, než se optat místních milých lidí. Pán, co z lesa vycházel, ukázal na hřbitov a pravil: to je Vlaška. Poněkud jsme znejistěli. Zatímco Katka vyrazila mezi náhrobky hledat stánek s registrací, kde se vzal – tu se vzal, mladý, asi desetiletý, cyklista. Naprosto dokonalým popisem nás neomylně zavedl na start závodu. Ještě jednou pěkně děkujeme.

Objektivně musím říct, že startovné 150 Kč nebylo nízké. Pro vegetariána. V ceně bylo startovní číslo ve folii, tenké triko - pustilo barvu, voda a ionťák při běhu, hroznové víno, banán a tatranka co na mě nezbyla. Pro masožravce navíc po vyhlášení opékaný čuník. Zavazadla šlo odložit jen ke stolku časoměřičů. V areálu je pěkný splachovací záchod, sprchy nikoliv. Šatna byla všude.

Zavazadla jsme odložili v autě a jali se rozběhnout. Vraceli jsme se už ke startu, když proti se rozbíhala soupeřka Káti. Pravím: toť Tvá sokyně, tu když předběhneš, vyhraješ. Rozhodil jsem rukama, srazil Katku do příkopu a bylo po vítězství. S pohmožděným kolenem (viz fotky) rozbíhala závod opatrně a vítězství v kategorii ji uniklo jen o půl minuty.

Start závodu byl jak každý jiný. Spousta povídání v zadních řadách a nebýt zvolání moderátora: dělejte, už se běží, ani bychom si snad nevšimli, že polovina pole byla pryč. Vyběhl jsem hezky zvolna s ženskou skupinkou. Dýchal jsem si nosmo a těšil se z krásné cesty i okolí. Vůbec celý závod vedl moc pěkným prostředím brdských hvozdů. Povrch byl různorodý: louka, mlatová cesta, kousek asfaltu i úzká pěšinka.

Mezi 3.-4. km jsem ženy opustil a malinko zrychlil. Co mě těšilo, že mám Michala II. stále na dohled. Setkáváme se ve Stromovce, běháme podobně, tak se stal pro mě dnes soupeřem. Dotáhl jsem ho až na konci prvního kola (7 km), které jsme svorně zaběhli za 31:03. Chvilku jsme se škádlili, kdo z nás zrychluje. Běžel jsem pár metrů před ním.

Velmi zajímavým místem byla smyčka asi v polovině okruhu, obíhala se páska a běžci se zde potkávali v protisměru. Jak radostné bylo s dalším Michalem (III.), druhem, se kterým jsme na 12ti hodinovce ve Stromovce běželi prvních pár kol. Přibyl mi další soupeř.

Sil bylo stále na rozdávání a na konci druhého kola jsem ho doběhl. Druhé kolo jsem měl za 29:53. Michal III. mě úžasným způsobem poslal dopředu. Je to skvělé, když soupeř volá: pěkně, jdi, jdi. Ani Michal neměl hodinky, tak jsme se tomu, že nevíme, jaký máme čas, srdečně zasmáli. Setkali jsme se opět na smyčce v lese, tentokrát v obráceném pořadí. Povzbudili jsme se a mě na dohled čekal další běžec.

Byl nejtěžším se soupeřů. Když slyšel, jak ho dohánějí mé plíce, zrychlil. To bylo už na mě moc. Kilometr před cílem je ještě jedno stoupání. Nastala pravá bitva. Oživil jsem poučky běhu do kopce a neuvěřitelně snadno se mi podařilo druha předběhnout. Desáté místo v kategorii už jsem si uhájil. Třetí kolo bylo za 28:59 a celkem čas 1:29:55. Kde se to ve mně bere?

Stačilo pro to udělat: vůbec nic. V úterý před závodem jsem běžel 8 x 400 naprosto tragicky 92-95. Ve čtvrtek mi dodal energii běh s přáteli. V sobotu ráno jsem vstával v 5.30, v deset pojedl vločky s jogurtem, jinak nic.

S Michalem II. jsme po doplnění tekutin oběhli kolo ještě jednou, s vynecháním stoupání a smyčky. Naprosto dokonalý zážitek završilo příjemné posezení a vyhlášení všech běžců. Máte-li rádi běhání v lese a atmosféru „runner´s friendly“ vřele doporučuji.

Běh můj nejmilejší

Neměl jsem v plánu tento zápisek pořizovat, neboť v neděli na behej vyjde můj mírně zaoblený milostný dopis blízkému člověku. V dopise je zmínka o dnešním setkání. Nešlo se o něj ihned nepodělit.

Rádio přehrává sladké pozitivní písně a jen tak, mimochodem, zazní zpráva o venkovní teplotě. Jsou celé dva stupně a hodiny před pozicí velkého I. Bude první běh dlouhých kalhot. Stále ovlivněn ustupujícím létem oblékám horní kombinaci 3T (triko na tělo, triko normální, triko s dlouhými rukávci).

Jsou tomu téměř dvě léta, co jsem se takto prvně vydával za novým kamarádem. Mám to sice přes celé město, ale v čase posledních ranních snů jsem u něj stihl být i za patnáct minut. Dnes jedu později, počítám s rezervou a přesto už 18 minut před srazem jsem na místě. Nejprve se snažím zaparkovat (obouchat jeho naleštěný služební vůz) a nato si krátím čas zasláním rádobyvtipné zprávy.

Pět minut před, nevydržím již déle čekat v autě a vyhlížím přítele na schodišti jeho vigvamu. Jak radostné vítání. Čekáme pár okamžiků ještě na Toska, který dobíhá s mnoha metry v nohách na vteřinu přesně.

Mám moc rád, když se drží slovo, chodí se na schůzky včas a co se řekne, to platí. Slovo a podaná ruka bude pro mě vždy znamenat víc, než cár papíru. Proč mi myšlenky utekly takhle stranou? Protože právě dané slovo mezi námi bylo a bude vždy nejvyšší svátost.

Běží se mi náramně. Ranní ztuhlost je rozpuštěna v rychlejší krvi a hovor skáče od tématu k tématu. Dlouho jsme se neviděli a je toho tolik co vyprávět. Mail ani chat nenahradí takovéhle setkání. Málem propásnu i vycházející slunce, které nám na pěšince podél zádumčivého potoka šlehá do očí.

Čím to je, že běh a vůbec všechno, co má člověk moc rád, tak rychle uteče? Ani jsme se nestačili pořádně zadýchat a už jsme zase stáli před domem přítele. Povídali jsme ještě dlouhé minuty, než chlad přilepil mokrá trika na záda a odehnal nás od sebe.

Běžím, ležím

Běžím, ležím
rypákem svým
hlínu těžím.

Sedím, nevěřím
bludný kořen nevidím
jsou tací co tvrdí
a jsou na to hrdí
že to byl kořen zasouvací.

Touha

Zbývá mi posledních osm kilometrů do cíle. Snažím se zrychlit, ale tělo se vzpírá. Ostrá touha dosáhnout po roce touženého cíle se pomalu rozplývá. Pozoruji ji, jak se zvolna vznáší nad rozdělovským lesem. Spolu s jemnou párou probuzenou popoledním sluncem se rozpouští, aby se ve výšinách změnila v oblaka.

Tak hezky jsem si cestu k dosažení cíle namaloval. Měl jsem pocit, že už jsem tak blízko. Kladu si otázku, co jsem zanedbal? Tvrdou přípravu, která občas hodně bolela nebo snad vytyčený cíl, který nebyl v mých silách? Může za to zpočátku příliš rychlý krok? Stačí pár hlubokých nádechů nosem, zavřít oči, zapomenout a jen běžet.

Vždyť o nic nejde. Svět nestojí na mých touhách. Vždyť sotva 0,3 promile obyvatel naší krásné země dokáže ocenit dvě minuty v maratónu. A pro ocenění druhých přeci neběhám. Někdy si jej chci sobecky ždímat sám, jindy mě těší přinášet jeho poselství druhým.

Já se však nevzdám, to bych nebyl já, beran – sokol. Maratón je nemilosrdný král. Nic neodpustí, je nepředvídatelný. Dal mi letos dalšího poznání. Čím více toužím, tím větší je trápení. Nejhezčí je jej prostě proběhnout. Nic víc.

Tážete-li se, zda mám z Kladna radost, pak vězte, že mám. A velkou.

Útržek z nočního deníku

Drobná příhoda minulého týdne byla součástí jisté akce. Byl čtvrtek ráno, tři dny před maratónem v Kladně, přesně 0:45.

Mé kroky vedou z Kutné Hory k Chotěboři. Mezi poli běžím úplně sám, jen za svitu čelovky, jejíž kužel světla je bičován vydatným deštěm. Před očima se mi honí kapky a nedovolí světlu dopadnout na zem. Opuštěné místní cesty jsou ale pěkně vyspravené a mým nohám tak hrozí maximálně voda v botách. Doprovází mě zcela nový, dosud nepoznaný pocit. Noční samota. Ani představa mého přítele čekajícího za pár kilometrů v autě mi nedává pocit jistoty.

Připadám si jak nahý nechán napospas přírodě a jejím živlům. V této části českého kraje zažívám na vlastní kůži jak bídné jsou místní rozpočty. Pro černo-černou tmu téměř nepostřehnu, že probíhám jakousi vsí. Není čím zaplatit osvětlení.

Za jiných nočních běhů mě překvapilo, jak svítí oči zvířatům, pohlédnete-li do nich s čelovkou na hlavě. Září žlutě. Mezi spícími domy jich ale mnoho není. Počasím, ve kterém by ani psa nevyhnal, se prosmýkne jen drobná kočka.

Cesta z vesnice mezi další lány není vidět, jen dech upozorňuje na prudké stoupání. Sílu vody podporuje na otevřené planině vítr. Napravo vidím jakési žluté dopravní značení. Sakra, to ale není pevný bod! Vždyť to jsou dva páry očí, které mě bedlivě sledují a otáčejí se ve směru mého pohybu.

Pud sebezáchovy vítězí nad uklidňujícími myšlenkami. Co by se mi tak mohlo stát? Maximálně mě tu ráno najdou s dírou v krku. Zkouším zahnat ty dravé šelmy tleskáním. Zabralo to. Dvě laňky se otáčí a mizí v poli kam oko mé už nevidí.

Za hodinu sedím v příjemně vyhřátém autě. Milimetry plechu mě dělí od venkovní sloty. Štafetu převzal chudák kamarád. Ale komu je vlastně lépe? Mě, v suchu a pohodlí oddělenému od podstaty nebo jemu ve vodě a vichru s nemyšlenkami v tichém souznění s přírodou?

4054

Pozorný čtenář mého blogu si jistě vzpomene na tuto fotografii. Nikdy by mě nenapadlo, jaká symbolika se může v tomto digitálně zachyceném okamžiku skrývat. Co se tedy vlastně přihodilo?

Na behej.com napjatě sleduji přípravu dvou prvomaratónců, Katky a Tora. Dokonce jsem si na úspěch jednoho z nich vsadil. Pozvánka na dnešní desítku v Nučicích přišla od Katky při společném úterním běhu s ní a Honzou ve Stromajdě.

V mém plánu na Kladno byla na sobotu namalována jedenáctka za 52:04, tak závod hezky zapadl do mé přípravy. Protože se mi tento týden běhalo opravdu dobře, přesvědčil jsem své tělo i mysl, že by společně mohli posunout čas z jarních Kbel o pár vteřinek dolu. Neskromně rovnou pod 41 minut.

K naší sestavě Katka, Marcel a já se přidal po krátkém nepřemlouvání i Radek, který nás spolu s Jitkou laskavě naložili u metra a drobnou oklikou zavezli na start. Jaké muselo být překvapení pořadatelů, když po nepočetné loňské účasti 27 osob jich letos v cíli napočítali téměř dvakrát tolik, celých 45.

Za dvacet korun startovného jsme nafasovali Siestu, dostali k zapůjčení číslo a mohli využít celé nučické kino pro sebe a své svršky (i spodky). Při rozklusu mezi domky s přihlížejícími místními občany panovala, jak jinak, jen samá legrace. Každý z nás smíchem jen zakrýval předstartovní nervozitu.

Poté, co jsme potkali několik postav vzhledu prvotřídních atletů mi bylo jasné, že nevyhraju. Nespal jsem zrovna také dvakrát dobře a myšlenku 40:xx jsem uchovával spíš jen proto, že vzdávat se bez boje nebylo správné.

Start byl tak rychlý, že něž jsem do tří napočítal, už jsme běželi. Plán běžet první kilák za 4:15 celkem vyšel (4:13) Tento závod jsem navštívil prvně a netušil jsem, že následují dva km do kopce. Při chůzi snad mírného, ale při plném výkonu pěkně tučného. V něm jsem zavřel oči a řekl si, budu běžet co můžu. Na čas pod 41 už jsem nemyslel.

Rychlost kopírovala profil a kromě doběhnutí dvou běžců a lelkování po krajině se nedělo nic zvláštního. Prvně jsem si na závod vzal tepák. Chtěl jsem si ověřit, zda pocity při běhu odpovídají naměřeným hodnotám. Odpovídají. S průměrnou TFmax 90 % se mi běželo dobře a ani po doběhu se mi nechtělo umřít.

Za půlkou mě seběhl Marcel. Byl na svém prvním závodě. Nevěděl, co ho čeká. Zkraje se držel opatrně a nakonec doběhl mistrovsky dvacet vteřin přede mnou. Má moc hezký styl a běží velmi lehce. Myslím, že za pár měsíců přibude čelním pozicím kvalitní konkurence.

Moc jsem se těšil, že ten táhlý maxi kopec poběžím dolu. Nebyl tam. Z hory se po obrátce lesem stala rovina. Snad jedině malé zrychlení bylo důkazem, že se běželo z kopce, ale to bych spíše přičetl závěrečnému finiši.

Jak již ctěný čtenář tuší z titulku, povedlo se! Čas 40:54 mi způsobil ohromnou radost a vynásobil chuť na další pobíhání. Závěrečné vyhlášení hlavních představitelů závodu s předáním salámových cen bylo takovou pěknou tečkou za vydařeným dopolednem.