Zápisky odjinud X.

V sobotní ráno nás přivítalo hřejivé slunce. Po šesté hodině jsem ze spacáku pozoroval, jak obloha nad zálivem mění své odstíny od šedé až po jasně modrou. Žlutý koláč velmi rychle stoupal a s ním i teplota. Zatímco co se Miloš nořil do vln, my s Tomášem jsme si do auta vzali pár koček.
Po snídani se ozval Martin. Byl v kempu přesně na opačné straně poloostrova, ale nebylo to daleko. Zakrátko jsme za ním dojeli. Jejich kemp byl hezčí než ten náš. Romantiku pláže kazil jen výhled na rafinérii z trasy závodu. Bylo hezké vidět ty dva, jak sedí spolu u plechovky piva. Spojovalo je cosi společné.
Ještě před polednem jsme zamířili do vnitrozemí Peloponésu, do Sparty. Cestou nám Miloš ukazoval, kudy se okolo dálnice závod běží. Za městem Tripoli vede posledních 50 kilometrů trasa závodu opět po hlavní silnici. Dle slov Miloše je zde běžec již v takovém stavu, že míjející kamióny ani nevnímá. Začali jsme potkávat první (vlastně poslední) závodníky.
Na jedné z občerstvovacích stanic jsme zastihli Martinu. Kromě únavy ji neprovázely žádné problémy. Tento poslední úsek z Tripoli běžela s Wolframem Uhlem z Německa. Ten kilometr před Spartou zůstal stát, bílý jako stěna. Martina ho vzala za ruku a odvedla pěšky do cíle. Stihli to v čase 35:43:08 a patřilo jim společné 112. a 113. místo. Martina sice mohla doběhnout na 91.místě s časem o půl hodiny lepším, ale ruku na srdce: muselo se jí nádherně usínat. Nejenže zdolala přetěžký Spartathlon, ale pomohla člověku, kterého by bez její pomoci naložili těsně před cílem do sběrného autobusu. Riskovala, že časový limit sama propásne. Vzdávám ji hold za takový příklad člověčenství.
Naše zábavné historky zdaleka nekončily. Celkem bez problémů (zcela náhodou) jsme našli hotel Sparta Inn, v kterém běžci a jejich doprovod měli přenocovat před návratem do Atén. Nejprve jsme zkusili zapátrat po Milošových hodinkách. Jen Řek nás odkazoval na druhého a ten druhý nás poslal do... cíle. Tam se prý máme zeptat. Nocleh v dotyčném hotelu by vydal na samostatný článek.

Strava byla sice o sto procent lepší a odpovídala označení hotelu třemi hvězdičkami. S ubytováním to bylo slabší. Mladší recepční vzala volné klíče s tím, že nám ukáže náš pokoj. Ve sladkém očekávání jsme stanuli před dveřmi ve druhém patře. Chvilku lomcovala klikou. Poté, co otevřela dveře, zaujal nás velký počet zavazadel v pokoji. Na naši námitku, že tento dvoulůžkový pokoj s jednou přistýlkou již někdo obývá řekla, že se tam všichni vejdeme. Trvali jsme na svém, že těžko budeme spát na posteli po dvou. Párkrát zavolala mamá do recepce. Potom řekla, že klukům najde jiný pokoj, ale já si prý mám lehnout zde. Klíče mi nedala. Chvilku jsem přemýšlel, které ze zavazadel vynesu na chodbu. Nakonec jsem ten pokoj zabouchl a šel hledat kluky. Objevil jsem je spolu s překvapenou recepční, že našla zcela volný pokoj. Už jsme si jej nedali vzít.

Po pozdním obědě jsme se šli podívat k cíli, který byl takřka za rohem. Oslovil jsem pár organizátorů abych se dozvěděl, že veškeré věci z občerstvovaček budou v neděli k vyzvednutí v "Municipal house". Milošovi svitla naděje na shledání se svými hodinkami.
Sobotní odpoledne jsme pak strávili v nedalekém komplexu klášterů Mystery. Měli jsme sice štěstí, že vstupné bylo zdarma (Evropské dny kulturního dědictví), ale bohužel jsme nestihli komplex projít celý. Cesta zpět nás protáhla místními sady a vinicemi. Dost mě překvapilo, že fíky rostou na stromě a že místní babička neodpověděla na můj slušný řecký pozdrav.