Z Municipal house se vyklubala tělocvična místní školy. Na dvorku před vchodem se klikatila už slušná fronta. Pozůstatky z občerstvovacích stanic vydávala "ochotná" řecká mamá. Na naší prosbu o hodinky doslova řekla: "Počkejte si, až co zbude, tady žádné hodinky nejsou". V tělocvičně jsem zahlédl dívku, která nám včera toto místo poradila. Snažil jsem se jí připomenout a žádal ji, aby nám pomohla. Mamá mě vyplonkovala ven, že ta slečna s našimi hodinkami nemá nic společného.
*poznámka: pojmem "Mamá" se rozumí žena kypré postavy těsně předdůchodového věku s chováním generála*
Někdo z nešťastníků, na kterého už věci v tělocvičně také nezbyly, venku objevil, že další věci z občerstvovaček zaplnily dva opodál stojící kontejnery. Poté, co kdosi z jednoho vytáhl reprezentační bundu estonského závodníka, nezbylo mi, než se hořce zasmát: Vítejte v Řecku!
Poslední šancí k nalezení hodinek bylo oslovit řidiče autobusu, který Miloše na 96.km přivezl. Ačkoliv bylo zřejmé, že nám rozumí, dělal že ne. Kdo ví, kde ty hodinky za sedm táců skončily. Zanechali jsme tak čas svému osudu, prohlédli si Spartu a chystali se pomalu na třídenní putování zpět do vlasti.
Před dlouhou cestou přišla vhod řecká káva, podávaná u stolku na ulici v kruhu místních. Těžko říct, zda číšník, jehož úsměv zmizel sotva jsme dosedli, mě zlil vodou úmyslně či nikoliv. O řecké pohostinnosti svědčí to, co následovalo. Řekl sorry a zmizel. Po chvilce přinesl hadr z kuchyně, kterým otírají dřez. Ten jsem odmítl a požádal o ubrousky. Těmi jsem si alespoň utřel foťák, kalhoty a boty časem uschly. Tím příhoda skončila a život šel dál. Žádné další omluvy, náhrady, starosti o můj foťák. Prostě pohoda.
Rychle jsme opustili Spartu a vnořili se do klidného vnitrozemí Peloponésu. Zvolili jsme cestu přes hory, doly, mimo hlavní komunikace. Konečně jsme se dostali do míst, která nám ukázala rozmanitost a krásu jižního koutu Evropy.
S rostoucí nadmořskou výškou se krajina měnila. Pak jsme vjeli do země zkázy.
2 komentáře:
Ahoj Witty, povodne som rozmýšľal, že pôjdem v novembri do Atén na maratón. Uľahčil si mi rozhodovanie a namiesto gréckeho slnka si pôjdem vychutnať jesennú Stromovku :-)
Keke
Při psaní této ságy se mi dostalo i poznámek o tom, že si vymýšlím a že jsem vůči Řekům nespravedlivý. Prohlašuji, že všechno, co je v Zápiscích odjinud psáno, je pravda. Bohužel. Blog Miloše ukazuje podobné obrazy, i když ne tak obsáhle.
Na druhou stranu, v Řecku jsou nádherná místa, o kterých budu ještě psát. Řecká pohostinnost jistě funguje. Ale zřejmě jen v malých vsích a městečkách, nikoliv tam, kudy jsme projížděli my. Nechci asi příběh vyzněl negativně (přestože to zatím tak vypadá). S odstupem času si budu pamatovat jen to hezké. Atény jsou velmi rozsáhlé a zápisky z nich obsahují jen 1 km2. Třeba je to jinde pěkné... Kdo četl Cestománii I., musí být z Řecka i Atén nadšen.
Okomentovat