Cestou za místním pivem Mythos se Miloš věnoval své milované činnosti - fotografování. Kilometrová procházka nám proto zabrala celé dopoledne. Zpátky v hotelu na obědě jsme se sešli s Martinem, který od Akropole přiběhl. Po odpolední siestě jsem poprvé v životě vstoupil do moře. No, pěkné to bylo, ale že bych to musel mít dvakrát... Plavat se v tom nedá a pít už vůbec ne.
Pozdní odpoledne patřilo konečným horečným přípravám na běh. Závodníci měli možnost připravit si do poskytnutých sáčků své přípravky a pomůcky. Sáčky byly uloženy do pytlů pro jednotlivé občerstvovací stanice. S výhodou si tak mohl běžec nechat do hor poslat bundu a nemusel se s ní vláčet už od startu. Ovšem s velkým rizikem, že už ji neuvidí. Proč, to vysvětlím později.Poslední večeře. V hotelu London, který kapacitně nestačil náporu běžců, platilo zejména u snídaně české přísloví: kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. K večeři jsme přišli asi v půl osmé. Vydávala se od sedmi a pohled na talíře dojídajících svědčil o tom, že ke špagetám byla jakási omáčka. Ne však již pro nás. Namísto omáčky jsme dostali banán. Už dlouho jsem neviděl Miloše se tak smát. Někteří ze strávníků si špagety zalili polévkou. Dobrou chuť.
Den D, 28.9.2007. V půl páté nás probouzí spolunocležník Slovinec chroupající v předvečer uvařené vrtule. Sice do Atén přiletěl, ale s kompletní kotlíkářskou výbavou. Vrtule si uvařil přímo v hotelovém pokoji na benzínovém vařiči.
Spěcháme na snídani, nacházíme jen zbytky džemu. Během půl hodiny nastává nefalšovaný zmatek. Závodníci snáší ze všech koutů svá zavazadla a snaží sebe vsoukat do jednoho z připravených autobusů. Autobusy mají za úkol odvézt závodníky na start, ten se nachází v centru Atén pod Akropolí. O šesté ranní odráží od hotelu autobus s Milošem a náš dvoučlenný doprovod se snaží jej následovat. Na prvních světlech nám mizí.
Žádné komentáře:
Okomentovat