Zápisky odjinud VII.

Co teď? Čekat na další autobus se závodníky? Zastavit ve špičce na dálnici nepřipadalo v úvahu. Tomáš si pamatoval, že zelená tramvajová linka vedla až k Akropoli. Jeli jsme podél moře a hledali místo, kde koleje kříží magistrálu. Našli a přejeli. Šněrovali jsme po Aténách cik cak. Poté, co se nám koleje podařilo najít a pár kilometrů je sledovat, někam zmizely. Neúprosně se blížila sedmá hodina, čas startovního výstřelu.

Tomáš zahlédl sloupy Akropole, auto zaparkoval u nějakého domu. Já jsem uklidňoval láteřící paní, že to je opravdu jen na chvilku. Všimli jsme si policisty na motorce a běželi za ním. Na vyvýšenině zahlédli protahující se běžce. Stihli jsme start, bylo 6:58. Sotva jsem zapnul kameru, poplival kluky pro štěstí a byli pryč.

Snažili jsme se vymotat z Atén po jejich trase. Úkol to byl zdánlivě snadný. Prvních 25 km běželi po dálnici v odstavném pruhu, přičemž od provozu je chránily jen dopravní kužely. Bohužel se nám tuto silnici trefit nepodařilo. Opět jsme se ocitli až u moře. Hezky jsme se povozili okolo přístavu a po hodině a půl našli jinou dálnici směřující kýženým směrem. Ujeli jsme sotva 10 kilometrů abychom další hodinu prostáli v koloně. Mohli jsme se kochat tak leda okolními kamióny.

"Petře, nechceš čerstvý preclík?" moc jsem Tomášově otázce nerozuměl, dokud jsem HO nespatřil: prodavač preclíků procházel mezi stojícími auty. Po pár minutách jsem položil Tomášovi otázku já: "Nechceš tašku?"; proti nám se objevil chlap doslova ověšený taškami všech velikostí.

Když se konečně kolona rozjela (dálnice se na světlech zúžovala do jednoho pruhu), podařilo se nám najet na jinou dálnici; právě tu, po které se běžel závod. Spatřili jsme již jen kužely a balení občerstvovací stanice.

První setkání se závodníky se nám podařilo až na 36.km, kam jsme od startu autem dorazili za bezmála 3 hodiny. Tam už se neběželo po dálnici, ale po silnici podobné té z Benešova na Tábor. Miloš vypadal v pohodě, ale Martin, který byl 12 minut za ním dobře nevypadal.
Bylo jasné, že se nemůže věnovat oběma, což ostatně ani nebylo naším úkolem. Miloše jsme vždy kousek předjeli, odstavili auto a vytáhli techniku. Pořídili pár snímků, povzbudili všechny, kteří běželi kolem a zas kousek popojeli. V pravidlech je psáno, že z auta smí být poskytnuta pomoc jen na vyhrazených občerstovacích stanicích. Ta první povolená je až na 80.km v Corinthu. Auto jsme proto stavěli mimo trasu běžců, aby nemohl padnout náznak podezření na nekalé podporování. Jak vyšlo později najevo, stejně to bylo špatně a Milošovi hrozila diskvalifikace.
Byli jsme u toho, když Miloše začala zlobit noha a dobíhali ho pomalejší běžci. Začalo to na nejhezčím místě prvního dílu tratě. Nádherná scenérie klikaté silničky podél moře byla dlouhá sotva deset kilometrů. Po seběhu k ropné rafinérii už bylo zle a Miloše zde doběhla Martina J.