Zápisky odjinud IX.

Kolem páté odpolední vyběhl Miloš do druhé části závodu. Ta zavedla běžce do vnitrozemí poloostrova Peloponésu. Ráz krajiny zvlněl a cesta se stala daleko příjemnější. Úzká silnice se klikatila mezi vinicemi a sady olivovníků. Jako obvykle jsme Miloše předjeli a jali se dokumentovat závodníky i okolní krajinu.

Kde se vzal, tu se vzal, vůz organizátorů. Vystoupivší, na řecké poměry kráska, nám vysvětlila, cože odstavec o pomoci doprovodu uvedený v pravidlech znamená. Auto můžeme zaparkovat POUZE na povolených občerstvovacích stanicích a jinak se po trati můžeme pohybovat jen pěšky. Marné byly naše snahy ji obměkčit, že pouze fotíme. Její výhružky o diskvalifikaci Miloše byly velmi přesvědčivé.

Sbalili jsme techniku a rozjeli se k deset kilometrů vzdálenému schválenému místu. Celou dobu nás provázel vůz organizátorů. Ve vesničce, kde bylo povoleno s autem zastavit, jsme zaparkovali na parkovišti, kde už stálo asi osm jiných doprovodných vozů. Jen co jsme vystoupili, zjevil se jiný organizátor, který nám jak debilům vysvětloval, že Miloše diskvalifikují, protože nestojíme na schváleném parkovišti, ale 50 metrů od něj. Tomáš přeparkoval. Po pěti minutách musel opět přeparkovat, neboť na vyhrazeném místě potřebovali složit stojan na Colu.

Poslal jsem Milošovi zprávu, aby nás zbytečně neočekával, jak byl doposud zvyklý. Přišla smutná zpráva: "Nic se neděje, už to balím". Zafandili jsme posledním pár běžcům a čekali na sběrný autobus. Byli jsme na 96.km, na návsi hezké řecké vesničky. Život si zde plynul svým líným tempem. Důchodci hráli deskovou hru v otevřené kafetérii.
Když Miloš vystupoval z busu nebyl nešťastný, jen unavený. Opláchl se a chtěl kafe. Sedli jsme si k důchodcům a pozorovali odpolední slunce nad nedalekým zálivem. "Hodinky, nechal jsem na stolku u občerstvení hodinky!" zvolal náhle Miloš. Bohužel stolek už byl pryč i s hodinkami. Nechtělo se mu to pozdní odpoledne jen do Sparty, ale jen někam blízko k moři. Tam, že přespíme.
Jakýmsi třetím smyslem nás Miloš nasměroval do kempu ležícího přímo u moře. Vstoupili jsme s Tomášem do recepce a marně hledali ceník. Paní kempu vzala počmáraný papírek: "Kolik vás je?"
"Tři."
"Stan?"
"Ne jen auto, spíme na zemi."
"?! 23,50 EUR."
"?!"
"Tak 20."
"Bereme."

Kemp měl vlastní pláž a na ní osm lehátek. O romantické noci bylo rozhodnuto. Kdyby jen ten měsíc tak moc nesvítil do obličeje a někdo ztišil vlny, dobře by se tam spalo. Pokaždé, když jsem se otočil a nohy mi projely plastem do písku, bylo Milošovo lože prázdné. Byl unavený, ale zároveň mu "hořící" nohy nedovolily zabrat. Naštěstí se vzdal myšlenky zaplavat si v moři.
Další den jsme se vydali do Sparty. Autem.