Zápisky odjinud naposledy (XIII.)

Nocování u jezírka s léčivou sirnatou vodou nebylo tak klidné, jako u moře. Okolo jezírka se rozprostíralo několik budov. Na první pohled vypadaly, jakoby právě skončila lázeňská sezóna. Pouze v jednom z objektů se svítilo: policejní stanice. Často přijížděla a odjížděla policejní auta i vozy místních, kteří toužili po svlažení svých údů v hojivé koupeli. Kluci zalehli do parčíku, já spal v autě.

Ráno jsme se v jezírku naparfémovali a vyrazili na sever. Poslední zastávkou naší pouti se staly Meteory. Známá to turistická řecká vnitrozemní destinace. Jde o soustavu více jak dvaceti klášterů zbudovaných na nepřístupných skalních útvarech. Při fotografování z dálky mě překvapila stříbrná popelnice stojící před budovou jednoho z klášterů. Při bližším ohledání jsem zjistil, že je to modernizovaná lanovka.

Zbyl nám čas navštívit jen dva menší za lidové vstupné 2 EUR. Byla to nádherná místa, kde bych dokázal spočinout celý den v tichém rozpoložení. Na skále u kláštera se dole ležící svět zdá tak malicherný a přitom se člověk cítí pokorně a smířeně. Stačil by jediný krok stranou, uklouznutí a hned bych věděl jak chutná život bez života.

Ostatně namále jsme měli při zpáteční cestě přes Srbsko. Odřídil jsem celý den téměř až na hranice s Makedonií. Tu si projel Miloš a před Niší v Srbsku jej vystřídal Tomáš. Na poslední pumpě v Srbsku si volant převzal opět Miloš. Přesunul jsem se dozadu a lehce podřimoval. Z letargie mě vytrhla rána a Milošova peprná slova. Pět kilometrů od maďarských hranic, v půl třetí ráno, trefil blíže neurčené zvíře. Naštěstí to odnesla jen mlhovka, nárazník a podběh. Byli jsme vděčni za přítomnost Tomáše. Jeho zručnost nám pomohla usadit podběh zpět a jet dál.

Srbští celníci si sice pomuchlaného předku nevšimli, ale z neznámého důvodu nám sebrali pasy; měli jsme zaparkovat auto a čekat. V šortkách a tričku (venku bylo 6 stupňů) jsem se chtěl vrátil k budce. S rukama na pouzdrech mi nařídili, abych k budce nechodil. Čekal jsem tedy mezi závorami. Po pěti minutách mi začaly tuhnout svaly; sotva jsem ucítil poklepání na rameno. Celník mi podával pasy a salutoval. Nevím, co ta šaráda měla znamenat.

Poslední příhoda nás čekala na maďarsko-slovenské hranici. Celník nám prošel celé auto a pořád chtěl cigarety. Spolkl jsem vtipnou poznámku, že sice cigarety nemáme, ale můžeme mu nabídnout panáka olivového oleje.

Dnes, po čtrnácti dnech od návratu, jsem smířlivější. Příroda na Peloponésu ve mě zanechala vzpomínky, kvůli kterým bych se do Řecka vrátil. Kvůli Spartathlonu to ale zřejmě nebude.

* fotky ještě dodám :) *